Budování československé armády v letech 1918 - 1938
Obecná doktrína Československa
Československo vzniká rozpadem Rakouska – Uherska jako důsledek první světové války v nově nastoleném Verssailském systému. Svou roli zde sehrály všechny státy dohody, zejména USA a prezident Woodrow Wilson. Musíme ale zdůraznit, že ke vzniku dalo souhlas samo Rakousko a díky benevolentnosti císaře Karla I. situace dopadla tak klidně, jak dopadla. Rozhodně nemůžeme děkovat tehdejší domácí politické reprezentaci, které nebylo proti srsti kolaborovat a pronášet prohabsburská prohlášení. Po vzniku bylo přirozeně nutné začít hledat ukotvení bezpečnosti státu.Když byly jasné definitivní hranice československého státu, většina generality si uvědomila, že takovýto tvar území je pro obranu snad nejméně vhodný. Horší tvar státu má snad už jen Chile. Celková délka hranic s potenciálně nebezpečným sousedem (Německo, Rakousko, Polsko, Maďarsko) činila 4000 km. Pokud bychom se drželi obecně platného tvrzení, že na každých 10 km hranice je třeba mít k dispozici jednu divizi, potřebovali bychom jich 200, což by v hrubých odhadech znamenalo mít armádu o velikosti 4 miliony mužů. Takové množství bylo pro podmínky československého států zcela nereálné, a to se nebavíme o dalších věcech (technika, zbraně, náboje, logistické zabezpečení, prostory apod.). Z přírodních podmínek mluví pro Československo pouze pohoří rozprostřená podél hranic, která ztěžují průchodnost vojenským jednotkám a aplikace blietzkriegu je na našem území mnohem obtížnější než například v Polsku. Vzhledem k těmto faktům bylo nutné hledat zabezpečení státu i jinde než ve zbraních a vojácích. Náš stát patřil neformálně na stranu dohodových států a česká kotlina se stala trnem v oku pro poražené státy. Zejména pro Maďarsko a Německo. Spor o Těšínsko s Polskem nechme zatím stranou. Těsně po první světové válce vzniká proto uskupení zvané Malá dohoda, které mělo společnými silami ČSR, Rumunska a Jugoslávie zabránit pokusům o znovuobnovení starých říšských pořádků. To bylo samozřejmě i zájmem Francie, která v té době (na počátku 20. let) byla jasným hegemonem kontinentální Evropy. Nutno poznamenat, že Francie byla tehdy československými elitami vnímána jako vzor demokracie a jako silný stát, který se za nás v případě problémů postaví. Z Francie byla převzata velká část státní legislativy a také spousta odborných názorů ohledně výstavby armády.
Z výše uvedeného vyplývá, že jedinou a spolehlivou cestou, jak kompletně zabezpečit bezpečnost československého státu, bylo uzavřít vojensko-politické smlouvy a zajistit, aby bylo Československu v případě vnějšího napadení rychle a účinně pomoženo. Tedy aplikováno na konkrétní situaci měla být ČSR armáda natolik silná, aby agresora co nejdéle zdržovala a řízeným ústupovým bojem by stahovala pozice směrem na východ. První ku Praze, později na Vysočinu, poté na Moravsko-Slovenské pomezí. Do té doby měli být schopni spojenci provést zdrcující útok a ČSR armáda měla s jejich pomocí přejít do protiútoku. Tato orientace až příliš spoléhala na Francii a Anglii jakožto na stoprocentní spojence, což se ukázalo jako největší slabina. Vůbec se nepočítalo s variantou, že tyto státy ve svém spojeneckém závazku selžou, natož aby pak byl útok proti Československé republice veden snad ze všech stran. Z Německa, Rakouska, Polska i Maďarska. Tato situace je pro úspěšný konec vojensky neřešitelná.
Bylo logicky rozhodnuto o výstavbě opevnění, které by nepřítele zdržovalo dostatečně dlouho na to, aby se mohly spojenecká armády připravit a aby mohlo i Československo mobilizovat svou armádu a připravit se k účinné obraně. Kvůli opevnění, které mělo nejvyšší prioritu, nezbýval dostatek prostředků pro jiné složky armády. Zejména vývoj letectví výrazně zaostával za německou konkurencí. V ostatních složkách (dělostřelectvo, tankové vojsko, pěchota) byla československá armáda na tom stejně nebo lépe než nepřítel. Ačkoli zcela nejsem vojensko-historický odborník, troufám si tvrdit, že cesta, kterou se armáda vydala, byla jednou z těch nejlepších variant. Můžeme pouze vyčítat obstrukce agrárníků, kteří se bránili motorizaci armády, protože armáda byla suverénně největším odběratelem steliva a krmiva pro koně. Můžeme nalézt ještě jednu slabinu – a sice relativní pozdní zbrojení a rozvoj armády. Kdyby se armáda vyvíjela od počátku 30. let stejným tempem jako v roce 1938, určitě by svého nepřítele zcela převyšovala, a to ve všech aspektech.
Počátky
Je zajímavostí, že ačkoli samostatný československý stát ještě zdaleka neexistoval (například situace kolem roku 1917), byla k dispozici stotisícová armáda československých legionářů. Legionáři byli vojáci, kteří nastoupili na stranu Rakouska, ovšem následně zběhli a přidali se k armádám Dohody. Obrovské, dobře organizované masy československých vojáků existovaly ve Francii, Itálii, Srbsku (což je méně známá skutečnost) a hlavně v Rusku, kteréžto téměř výhradně ovládali. Takže i když Češi neměli ještě svůj stát, měli již svou armádu, která byla dostatečně silná na ovládnutí československého prostoru. Kromě ukořistěných ručních zbraní měli k dispozici i nákladní automobily a stovky obrněných aut (italské legie například přijely do republiky s 300 automobily - převážně typu Fiat Torino). Takže se rozhodně nejednalo o malý expediční sbor, nýbrž o plnohodnotnou armádu schopnou se porovnávat s ostatními vojsky světa. Československé legie se však vracely postupně, většina ruských legionářů se však vrátila do země až v roce 1920, tedy 2 roky po vzniku Československa. Protože bylo nutno zajistit pořádek již v říjnu 1918, vznikaly vojenské jednotky také na domácí půdě, často se do improvizovaných ozbrojených složek verbovali členové Sokola. Mínění běžných Čechů však nebylo podobným myšlenkám příliš nakloněno (opět se projevila česká zbabělost) z několika důvodů. Tím podstatným byla skutečnost, že Rakousko-Uhersko bylo již sice rozpadajícím se státem, ale jeho složky mohly teoreticky tvrdě potlačit nějaká povstání a tvrdě ztrestat hrdiny československého lidu. Situace byla vyhrocená, ale nikdo nevěděl, jak všechno nakonec dopadne. Další skutečností, která zhoršovala morálku, byl všeobecný pacifismus jako důsledek světové války. Ve společnosti vládl odpor k armádě a všemu vojenskému, protože v předchozích letech jim tyto složky přinesly pouze utrpení. Situace byla tedy složitá a spousta dobrovolnických vojenských jednotek vzniklá v domácích poměrech, musela být kvůli nedisciplinovanosti rozpuštěna. Zlepšení vojenské situace přinesly až legie vracející se z Itálie a Francie. Již 15. listopadu bylo zřízeno ministerstvo národní obrany, v jejímž čele stanul Václav Klofáč.
Armáda to neměla zpočátku jednoduché, mezinárodní situace byla silně nestabilní a ohniskem napětí bylo zejména Těšínsko a požadavky Maďarů. Už v lednu 1919 proběhla válka s Polskem o Těšínsko a legionáři dokázali, že jsou silou, která si poradí s ledajakou armádou. V letech 1920 – 1921 dochází k formování Malé dohody, která svou úlohu sehrála ještě ten rok proti Maďarsku (pokus o restauraci Habsburků). Nutno dodat, že v průběhu let 1918 a 1919 byly vedeny boje proti maďarské armádě na Slovensku. Jednak Maďarsko nechtělo definitivně přijít o Slovensko (tyto spory vyřešila až Trianonská smlouva) a později došlo ke komunistickému šíření Republik Rad a opět musely československé oddíly zasáhnout.
Zásadním problémem vznikající armády byla různorodost používaných zbraní. Většina výzbroje byla rakouského původu. Zejména opakovací pušky Mannlicher ráže 8mm a kulomety Schwarzlose. K tomu je třeba připočítat zbraně legií (například ruské pušky Mosin-Nagant 7,62mm) a zbraně získané jinými způsoby. Zde se sluší neopomenout pušky Mauser získané z německých skladů. Opět zcela jiný typ náboje. Takže v základní výzbroji bylo přibližně 5 typů pušek a všechny byly navzájem nekompatibilní. Bylo rozhodnuto, že se celá armáda přezbrojí na pušky Mannlicher, ovšem v roce 1921 se situace změnila a hlavním systémem se stala puška Mauser. Celá situace dospěla nakonec k tomu, že zbraně pro armádu mají být domácí konstrukce, což mělo za následek velký rozmach zbrojního průmyslu v českých zemích. Hlavní slovo měla Česká zbrojovka Strakonice.
20. léta
Od počátku 20. let byly pokládány základy ozbrojených sil československého státu. Byly přijaty příslušné zákony, díky kterým bylo možno mobilizovat v případě potřeby příslušné počty mužů a bylo rozhodnuto, že mírový stav armády bude čítat přibližně 150 000 mužů. V tomto období se již také vrátili všichni příslušníci československých legií a byly prováděny první odvody prezenční služby.Jak již bylo zmíněno výše, nutnou podmínkou k budování obrany státu, byly diplomatické smlouvy zajišťující kolektivní obranu. Kromě již existující Malé dohody přichází na řadu 25. Ledna 1924 smlouva o spojenectví a přátelství s Francií, jejíž význam byl v té době přeceňován. Smlouva sama o sobě neposkytovala žádnou záruku konkrétní vojenské pomoci v případě napadení Německem. Francouzská vojenská škola měla silné slovo a i u nás byly budovány vojenské jednotky podle francouzských zvyklostí i s jejími nedostatky. Bylo by dobré zmínit, že francouzské válečnictví po první světové válce stagnuje a zůstalo zakonzervováno v představách poziční války, v níž má klíčovou úlohu sehrát jezdectvo. Francouzské představy o nasazování tanků nebo o úloze letectva v konfliktu zůstaly stejné jako např. v roce 1917. V tomto směru přinesl změnu až rok 1926, kdy se náčelníkem generálního štábu stává arm. gen. Jan Syrový a díky těmto krokům zcela ovládá česká generalita špičky velení.
Od roku 1924 začíná kompletní přezbrojování všech zbraní. Stahuje se veškerá dosud nejednotná výzbroj a je nahrazována jednotnou a z domácí produkce. Tyto programy nebyly lacinou záležitostí a jak je zvykem i dnes, politici pouštěli peníze z rozpočtu armádě velice neradi. V této době nebyla ČSR nikým přímo ohrožována, protože okolní státy byly buď neutrálně přátelské (Polsko, Rumunsko) nebo byly Versailleským systémem silně omezené. Německo nesmělo mít těžké dělostřelectvo, žádné tanky a počet jejich vojáků byl omezen číslem 100 000. Rakousko dle dohod mohlo mít armádu čítající 30 000 a Maďarsko 35 000 mužů. Armády měly být pouze tak velké, aby stačily k ochraně vlastního území a aby se zabránilo revanšistickým ambicím poražených států. Nakonec se podařilo relativně v krátkém čase vyzbrojit všechny pravidelné jednotky prvotřídními ručními zbraněmi (od roku 1925 byla zaváděna puška vzor 24 a od roku 1929 lehký kulomet vzor 26). Horší byla situace s motorizací. Zde sehrály svou roli fakta, že boje s nepřítelem se měly odehrávat v pohraničních horách, k čemuž se masové nasazení tanků příliš nehodilo a navíc ne zcela přijatelná byla i cena. Například cena vozidla PA II Želva byla 680 000 Kč bez výzbroje. Pro porovnání – ve druhé polovině 30. let měl mimořádně kvalitní lehký tank vzor 38 pořizovací cenu 723 646 Kč. Proto byly ve dvacátých letech vytvořeny pouze 2 jednotky útočné vozby. Jedná se o prapory dislokované v Milovicích, které byly určeny k tomu, aby spolupracovaly s jízdou a v případě války neměly ani zasáhnout do boje, jednalo se o výcvikové jednotky. Byly vyzbrojeny nejednotně, v jednom praporu se nacházely tanky, obrněné automobily i vlaky. V tomto ohledu bylo Polsko, ačkoli průmyslově zaostalejší, mnohem lépe vyzbrojeno. Polská armáda měla na počátku 20. let k dispozici 150 tanků a 200 obrněných aut.
30. léta
Od roku 1929 dochází k zeštíhlování armády, rušila se dokonce řada útvarů. Svůj podíl na tom nesla celosvětová hospodářská krize, která přinesla do armády nejen zeštíhlování hmotného zabezpečení, brzdění modernizace, ale také propouštění z řad důstojnického sboru, což mělo za následek celkové snížení bojeschopnosti a úrovně československé armády. Rok 1933 můžeme charakterizovat jako zlomový. Jmenování Adolfa Hitlera říšským kancléřem otevřeně proklamovalo fakt, že Německo se stává pro Československo nepřátelsky naladěným státem a celková bezpečnostní situace v Evropě se začíná rapidně měnit. V Evropě nastupují diktatury, ve Španělsku vypuká občanská válka, Itálie obsazuje Habeš. Všechny tyto válečné akty byly znamením, že dříve či později bude mít Československo co dočinění s otevřenou a totální válkou. Před tímto mezinárodním vývojem nešlo zavírat oči a bylo nutné se etablovat. 31. prosince 1933 byl prezidentem T. G. Masarykem odvolán z generálního štábu arm. gen. Jan Syrový, který se neosvědčil a byl na jeho místo dosazen perfektní stratég a charismatický muž arm. gen. Ludvík Krejčí, který se své funkce zhostil dokonale. Podařilo se mu zachovat stávající délku prezenční služby na dva roky a byly zřízeny dvě instituce zabývající se strategickou stránkou obrany státu. Byl to Armádní poradní sbor a Nejvyšší rada obrany státu. Čím dál vážněji se hovořilo o nutnosti vybudovat nějakou linii opevnění a již v roce 1934 bylo rozhodnuto, že podél kritických úseků hranic vznikne opevnění vycházející z francouzské Maginotovy linie. Nebylo možné již dále ztrácet čas a byli vysláni experti na prohlídky terénu a další skupina expertů odešla do Francie inspirovat se tamními bunkry.
I po technické stránce se začala armáda zdokonalovat. Dochází k postupné motorizaci, zavádění obrněných aut, tanků a posilování úlohy letectva (zejména populární byla propagační akce „1000 pilotů pro republiku“). Mezi důležité podniky, které vyráběly pro armádu, patřila například Zbrojovka Brno, Česká zbrojovka Strakonice, firma Janeček Praha, Škoda Plzeň, ČKD Praha nebo Tatra Kopřivnice). Český zbrojní průmysl patřil v té době ke světové špičce, a to nejen z hlediska kvality. Československo bylo v letech 1933 a 1934 na 1. místě na světě ve vývozu zbraní. Co se týče konkrétních kroků, je nutné zmínit, že v roce 1933 bylo objednáno 120 tanků a tančíků. Další zakázka, tentokrát pro 300 tanků, přišla v roce 1935. Mezi hlavní tanky tehdejší armády patřil lehký tank LT-35, který byl hodnocen jako kvalitní tank s určitými nedostatky. Tyto tanky tvořily páteř československého tankového vojska. Další typ tanku LT-38 (v té době jeden z nejlepších na světě) již nestihl být zařazen k jednotkám. Stejně dopadl i samopal (v tehdejší terminologii „kulometná pistole“ vz. 38), který byl sice na jaře roku 1938 objednán, ale k bojovým jednotkám se dodat již nestihl. Letectvo nemělo sice nedostatek letadel nebo pilotů, ale kvalitativní vlastnosti strojů pokulhávaly za německými protějšky. Luftwaffe se mohla pyšnit velkým množstvím supermoderních stíhaček i bombardérů a jak víme, právě Němci došli ve vývoji létajících strojů během 2. světové války nejdál. Páteří čs. letectva byla stíhačka Avia B-534, jednalo se o dvouplošník s maximální rychlostí 400 km/h, dostupem 10 600 metrů a vyzbrojen byl 4 kulomety ráže 7,92mm. I když na různých soutěžích konkurovaly Messerschmittu Bf-109, kterýžto měl max. rychlost o více než 170 km/h vyšší, ztrácel na něj také v dostupu a menším pancéřování. Proto došlo k vývoji nového letounu, moderního dolnoplošníku Avia B-35, který poprvé vzletěl až 28. září 1938.
Stav armády k září 1938
Československá armáda byla na válku velmi dobře připravena. Sice stále probíhala modernizace a zavádění nových zbraní k jednotkám, probíhal i vývoj a zkoušení zcela nových typů zbraní (výše zmíněné tanky a letadla). Bylo postaveno 10 000 lehkých, 263 těžkých opevnění a 7 dělostřeleckých pevností, které byly koncipovány na několikatýdenní izolovaný odpor. Mnoho z pevností (obzvláště na hranici s Rakouskem, kde se s budováním začalo nejpozději) nebyly zcela dokončeny a chybějící zbraně byly nahrazeny improvizovaně jinými. Na straně Československa bylo k dispozici 348 tanků (většina z nich výborný lehký tank vz. 35), které kvalitativně převyšovaly všechny tanky německé až na PzKpfw III. Celkem měla německá branná moc ve výzbroji asi 2500 tanků, což se může jevit jako alarmující číslo, ale je nutné si uvědomit, že z drtivé většiny se jedná o tanky PzKpfw I a II, které byly příliš slabé na to, aby mohly rozhodnout válku. Jejich pancíř bylo možné prostřelit průbojnou střelou z pušky nebo kulometu. Navíc masové nasazení a rychlý postup tanků by byl jednak komplikován horským terénem na hranicích a jednak výborným opevněním.
Situace v letectvu byla podstatně horší. Československé letectvo bylo sice poměrně početné (celkem 1514 kusů), ale problémem bylo řízení operací, protože jen malá část letadel měla na palubě rádiostanici s mikrofonem (existovaly typy s morseovkou, což je ale při boji zcela nepoužitelné). Také kvalitní hlásná služba chyběla a čsr. letadla by mohla zasáhnout do bitvy patrně příliš pozdě. Německo mělo v plánu zaútočit s 2200 letadly všech druhů a i když by se mohly československé Avie B-534 bít s německými letouny se ctí, přílišné naděje se našemu letectvu nedávaly. Velký rozdíl lze spatřovat také v potenciálu lidských rezerv. Zatímco Německo mělo celkem 78 mil. obyvatel, Československo mělo jen 15 mil., z toho 3 miliony Němců, kteří byli nespolehliví a v drtivé většině se dala od nich očekávat spíše záškodnická činnost a dezerce. Ovšem Versailleský systém, který zakazoval Německu brannou službu až do roku 1935, tyto rozdíly stíral, protože vycvičených mužů celkem bylo podstatně méně. Ono za tři roky se těžko dají dělat zázraky. Československo mělo po mobilizaci 1 330 000 mužů, zatímco německá armáda mohla teoreticky hned mobilizovat až 1 700 000 vojáků.
Jak vyplývá z předešlých odstavců a stran, situace Československa byla již od svého vzniku složitá. Jako v jednom z mála evropských států se zde udržela demokracie, která, jak vyplývá z její podstaty, je příliš slabá a neflexibilně reaguje na ráznou eliminaci vyskytnuvších se nebezpečí. Československo mohlo různé problémy a provokace tvrdě potlačit, mohlo taky světu dát najevo, že se nebojí a je odhodláno se bránit, ovšem politická reprezentace byla příliš nerozhodná a zbabělá. Rumunsko hodlalo na sto procent splnit své závazky v případě napadení, Stalin zase stál u hranic s Polskem. Na ruských letištích stály stovky stíhaček pro čsr. letectvo. Churchill prosil Beneše, ať alespoň po dobu 48 hodin neopouštíme pevnosti. Věci se ovšem udály jinak. Tak se stalo a rozběhnutý kolotoč zasáhl celý svět.
Reference, odkazy:
- www.vtm.cz
- www.blisty.cz
- www.speedexpress.cz
- potok.wbs.cz
- www.tfp.wz.cz
[MJ 16.3.2010]
.jpg)
.JPG)
.jpeg)
.jpg)
