.jpg)
Blaník
12.9.2008
Blaník je legendární český vrch opředený pověstmi o blanických rytířich. V těžkých chvílích naší historie byl vždy symbolem naděje na získání svobody a svébytnosti českého národa.
Geografie
Jedná se vlastně nikoli o jeden, ale dva zalesněné skalnaté vrchy Velký Blaník (638 m. n. m.) a Malý Blaník (564 m. n. m.). Velký Blaník je charakteristickým bodem rozsáhlé zvlněné krajiny, která tvoří přechod mezi středočeskou pahorkatinou a českomoravskou vrchovinou. Blaník je součástí chráněné krajinné oblasti CHKO Blaník (z roku 1981, 40 km2). Pod kopci se nachází obec Louňovice pod Blaníkem a protéká řeka Blanice (přítok Sázavy).
Velký Blaník
Rozhledna na Velkém Blaníku
Velký Blaník byl osídlen již před začátkem našeho letopočtu. Žili na něm lidé tzv. halštatskolaténské kultury. V době osídlení naší země Kelty zde bylo hradiště kruhového tvaru se dvěma řadami kamenných valů, tzv. oppidum, později tvrz. Na Velkém Blaníku jsou patrné pozůstatky opevnění v podobě mohutných kamenných valů. V letech 1868–1871 se zde konaly tábory lidu za české státní právo. Odsud byl vzat i jeden ze základních kamenů národního divadla (rozměry cca 125 × 97 × 57 cm, hmotnost 1750 kg).
Na vrcholu stojí 30 m dřevěná rozhledna z roku 1940 ve tvaru husitské hlásky. Menší bratříčky lze najít u Žamberka (rozhledna Rozálka) a na Hýlačce u Tábora (rozhledna Hýlačka). Nebyla to však první rozhledna, dříve (r. 1895) tam již stála jednoduchá 20m dřevěná otevřená rozhledna, která se zřítila roku 1936. Tu současnou, krytou, postavil Klub českých turistů v roce 1943. Lze z ní shlédnout nejen blízké okolí, západním směrem podstatnou část Středočeské pahorkatiny, nazývanou Českou Sibiří, západním vrcholy Českomoravské vysočiny s dominujícím Strážištěm, severně město Vlašim a Posázaví, ale při optimální viditelnosti je možno jihovýchodním směrem dohlédnout až vrcholů Šumavy a na severovýchodě spatřit Prahu.
Na Malém Blaníku (dříve Holý vrch) se nachází zřícenina starobylé poutní kaple svaté Máří Magdaleny. Stavba byla dokončena v roce 1753 (poutě se zde konaly ovšem již v první polovině 16. století), zrušena pak v roce 1783 nařízením císaře Josefa II.. Od té doby zub času vykonal dílo zkázy. Uprostřed zříceniny dnes roste obrovský smrk, kterému se říká „Mnich“. Ve středověku zde stál hrad.
Pověst
Poslyšte poslední starou pověst a její proroctví, jež pověděl slepý mládenec králi Karlovi žehnané paměti.
Hle, Blaník hora v hávu tmavého lesa, jenž splývá jí od temene po všech bocích. Vážně, až zachmuřeně shlíží na krajinu od světa odlehlou, na její chlumy a pláně málo úrodné. Široko daleko je patrno jeho témě a v okolí často k němu pátravě vzhlížejí. Věštíť chmurami zahalené zlé povětří, promodrává-li se jasně, slibuje jistý a tvrdý čas.
Na temeni Blaníka zříš ve stínu buků, jedlí a smrků pradávné kamenné hradby, většinou sesuté. Mechem a křovím zarůstají; po dřevěném hradě, jehož chránily, není dnes ani památky.
Ale pod hradbami, v hoře samé dřímají ozbrojení rytíři, „svatováclavské vojsko“, dřímají a čekají, až nastane den, kdy bude potřeba jejich pomoci, až budou do boje povoláni.
Pod skalnatým vrcholem Blaníku, ve východním svahu je skála v podobě lomeného oblouku. Tam je vchod do hory, tam také prýští pramen. Z něho napájejí blaničtí rytíři své koně, když za čas jednou za svitu měsíce vyjedou z hory na palouk mezi lesy pod horou. Za takové noci zaléhá do okolí temné dunění, ztlumený rachot bubnů i polnic hlas. K ránu zase rázem vše utichne, rytíři, koňstvo, vše zanikne ve skalní bráně a zmizí v tajemném lůně hory. Jen na palouce zůstává památka po nočním jízdeckém reji: přečetné stopy koňských kopyt.
Než do skalních sklepení, kde dřímá svatováclavské vojsko, vkročil již také nejeden člověk.
Tak jednou dívka jakási žala pod Blaníkem trávu. Pojednou stanul před ní rytíř a vybídl ji, aby s ním šla poklidit v hoře. Dívka se nebála a šla. Brána do hory byla otevřena. Uzřela klenuté skalní síně, mohutné sloupy a na nich rozvěšenou zbraň. Hluboké ticho jako v kostele bylo po všech prostorách v tajemném žlutavém přísvitu. U stěn u žlabů stáli řadou osedlaní koně, za kamennými stoly v síni seděli rytíři, tváří na stůl sklonění. Spali, a koně stáli nehnutě; hlavou nepohodili, kopytem po půdě nehrábli ani ohonem nešvihli. Dívka vešla, rozhlížela se, ale nikdo se ani nepohnul. I začala zametati. Práce jí kvapem ubývalo a za chvilku všecko poklidila. Ani teď ji nikdo nezastavil, nikdo na ni nepromluvil, nikdo se nevzbudil.
Jak přišla, tak vyšla, a když se dostala domů, ptali se jí, kde tak dlouho byla.
Divila se a pověděla, že přichází jako jindy tou chvílí. Užasla, když jí řekli, že touže chvílí naposled před rokem z trávy přišla, že byla celý rok pryč. I pověděla, kde se octla, a tu všichni srozuměli, proč jí rok uplynul chvilkou. Třetího dne však byla dívka nebožkou.
Tak jako ji, pozval si neznámý rytíř také kováře z Louňovic do hory, aby mu okoval koně. Kovář šel, a když dokoval, dali mu do pytle smetí, kteréž ze zlosti před horou vysypal. Doma se pak dověděl, že ho již oplakávali, poněvadž zmizel beze stopy a celý rok nebylo po něm ani potuchy.
I pověděl, co se s ním dělo, a když pak pytel protřásl, vypadly z pytle tři dukáty. Teď teprv viděl, že chybil. Ihned běžel zpátky ku blanické bráně, kde smetí vysypal. Ale nadarmo. Nebylo tam smetí ani dukátů.
Tak také vypravují o pastýři, který hledal zbloudilou ovci a sám zabloudil do Blaníka, tak o mládenci, který si rovněž tak dlouho, rok, jako ten pastýř v hoře pobyl, aniž o tom měl zdání.
Ale tomu již dávno - Blaník uzamčen, vážně, až zachmuřeně shlíží na osamělou, od světla odlehlou krajinu, a jako by trud teskné dumy na něm a všude kol spočíval. Svatováclavské vojsko spí. Ještě není čas, aby vstalo. To bude ve chvíli největšího nebezpečenství, až se na naši vlast sesype tolik nepřátel, že by celé království roznesli na kopytech svých koní.Tenkráte budou vidina znamení: uschnou vrcholy stromů v blanickém lese, na temeni hory se zazelená starý uschlý dub a pramen u skály se tak rozvodní, že se bystřicí dolů povalí. Tu pak se strhne veliká, krvavá bitva v krajině mezi Blaníkem a Načeradcem. Rybník Pustý, u něhož se starý uschlý strom před bitvou zazelená, naplní se potoky prolité krve. I bude pláč a veliké zkormoucení pro ten zoufalý boj, ale Čechové se proti silnějšímu nepříteli hrdinsky brániti hudou. V rozhodnou chvíli se Blaník otevře, rytíři v plné zbroji vyhrnou se z hory a svatý Václav, jeda na bílém koni, je povede na pomoc Čechům.
Nepřítel, náhlým strachem obklíčen a jako zmámen, bude ku Praze prchat a tam pak bude hrozný ten boj dobojován<3>. A bude tak zuřivý, že krev proudem poteče od Strahova až po kamenný Karlův most. Tu svatý Václav na bílém koni s korouhví v ruce Čechy povede a cizozemce a všechny nepřátele českého království ze země vyžene. A sv. Prokop, opat sázavský s berlou, bude mu pomáhati. Pak nastane svatý pokoj a země česká si odpočine. Mnoho Čechů sic za těch bojů zahyne, ale ti, kteří zůstanou, budou mužové celí. Poznajíce chyby svých předků i své, budou pevně státi a nepřítel jimi o zem neudeří.
Toto jsou pověsti dávných let a stará proroctví o zemi naší.
Šťastná buď, ó vlasti milá, síliž se pokolení tvé, ať přemáhá všechna protivenství, ať zachová svaté dědictví: mateřský jazyk i staré, dobré právo své.
Mohutniž pokolení tvé prací a nadšením, aby pevno bylo jako skály a vždy plno síly.
1. V okolí města Vlašimě u městečka Louňovic vypínají se vedle sebe dva vrchy, oba Blaník řečené. Z menšího z nich, z Malého Blaníka, probělávají se rozvaliny kaple zrušené za císaře Josefa II.; vyšší Velký Blaník, nad 600 m vysoký, je báječná ta hora. Na Blaníku stával dřevěný hrad, majetek králův. Král Václav IV. postoupil hradu Blaníka svému bratranci Prokopovi, a když r. 1402 byl ve Vídni uvězněn, zajal Zikmund, uherský král, Prokopa jako přívržence Václavova, přitáhl s ním před Blaník, dal ho na taras přivázati a k němu stříleti, až mu Blaník vydali. R. 1799 vydal V. M. Kramerius kratochvilnou knihu: „Zdeněk ze Zásmuku se svými tovaryši aneb rytíři v Blanickém vrchu zavření.“ V této knize je původní, prostší pověst rozšířena vypravováním o Zdeňku Zásmuckém, kteréž vypravování Kramerius dle nějakého cizího vzoru pořídil. Kniha o Zdeňku Zásmuckém se velmi líbila, a tím také v lidu sloučeny příhody Zásmuckého s pověstí o blanických rytířích. Této látky knihou Krameriovou zobecnělé užil V. K. Klicpera ke své známé divadelní hře Blaník.
2. Podobně se vypravuje o vrchu Oškobrhu, výše psaném, o lesnaté hoře Turovu u Hronova na Náchodsku, o Bílé hoře aj. Podobné pověsti jsou i jinde. Tak ve Francii a v Německu o Karlu Vel., v Němcích o Fridrichovi Rudobradém. Poláci vypravují o vojsku, jež spí v Babí hoře, též o vojsku Boleslava Velikého, spícím v Tatrách. Také v Slezsku a na Litvě je podobná pověst. Zdá se, že původ všech těchto pověstí je na východě, v Asii, odkud se za křížových válek rozšířily na západ.
3. Dle variantu bude ten boj dobojován na hoře Svidníku v okolí města Pelhřimova.
[JJ]
Vlož svůj příspěvek, zajímavost nebo článek
|
.jpg)
.jpg)
