Český Apollón z Kuby - Osman Laffita

Tohle jméno znají všichni, co se alespoň trochu zajímají o módu. Každému však jeho jménem evokuje něco jiného. Nejlepší návrhář, autor nádherného porcelánu a stylových brýlí, gay celebrita či Kubánec, který se z nuly a šikany dostal na vrchol slávy.

Zrození hvězdy

Když se rodiče Osmana poznali, zrovna na Kubě probíhala revoluce, ve které se snažil uchvátit moc Fidel Castro. Osmanův tatínek bojoval na straně povstalců jako partyzán a později ho začala podporovat i jeho maminka. Jako rodina revolucionáře se měli dobře, měli vše... Jenom rodinnou lásku ne - Osmany na tuto dobu nevzpomíná nejlépe – již od dětství shledával, že v rodině něco chybí, sám to nazýval absencí „rodinného tepla“.

Osmany byl nejmladším ze čtyř sourozenců. Krom toho měl Osmany další 4 sourozence, které měl jeho otec s jinou ženou. Vznikly tak „dvě rodiny“, přičemž děti od obou žen byly přibližně stejně staré a měly stejná jména.

Pro otce byla nejdůležitější armáda a revoluce. Nezajímal se o rodinu, nehrál si s dětmi, jen kouřil doutníky, pil rum a čekal na večeři... Otec rodiny byl prototypem „Macho mana“ silný, tvrdý, brutální, holdující alkoholu, doutníkům a cizím ženám. Nezajímal se o rodinu a děti. Sám však chtěl, ať jeho synové jsou jako on. To však možné nebylo...

Osmanyho totiž nelákalo hrát fotbal či basketbal. Nezajímaly ho hry na kovboje a indiány – naopak, rád oblékal panenky, přemýšlel, jaké oblečky jim dát, fascinovaly ho vlasy panenek, ale klučíčí hry se mu příčily.

Poprvé v menšině

Osmany jednoho dne přišel na to, že je gay. I když dnes je to na Kubě každému jedno, tehdy za zrodu těžkého komunismu bylo vše jinak. Homosexualita se trestala vězením. A i kdyby se vězení Osmanymu povedlo nějak obejít, měl by již všude zavřené dveře. Gaye totiž v tehdejší Kubě nikdo nevyhledával a když žádali práci, nikdo je nepřijal a dveře se před nimi zavřely. Laffitův otec si také všiml, že se nechová Osmany standardně a stále mu říkal, že je nějaký zženštilý. Jednoho dne za ním přišel a pověděl mu: “Jestli přijdu na to, že jsi gay, zabiju tě“. Osmany se svěřil matce o své orientaci, ta jej poslala okamžitě do nemocnice, protože věděla, jak to na Kubě chodí a chtěla pro svého syna jen to nejlepší. Také si však myslela, že být homosexuálem je jen psychický problém jako jsou deprese. Doktoři jí však vysvětlili, že s tím už nic nenadělají... Matka mu tak řekla: “Co děláš v posteli, je jen tvoje věc, ale pro veřejnost jsi chlap, tak se tak chovej!“ Pod ochranou matky však Osmany zůstal i nadále a nikdy nemusel otci ani sourozencům vysvětlovat svou sexuální orientaci.

Země šedi

Osmany zatím vystudoval nejlepší malířskou akademii na Kubě a jeho maminka, která začala pracovat v diplomacii mu zařídila další studium v Praze, psal se rok 1987... Osmany si představoval Prahu jako druhý New York – mrakodrapy, pláže, narvané butiky a místo toho přiletěl to šedé panelákové Prahy. Navíc lidé byli otřesně oblečení a stěžovali si, že za to může komunismus... Osmany však jako Kubánec věděl, že to jen tím nebude, Češi jsou prý v oblékání hodně konzervativní... K jeho počátečnímu šoku přispělo i to, že přiletěl na podzim a všude padalo listí, což se na Kubě nestává... Po roce chtěl Osmany odletěl zpět, nicméně kubánská ambasáda jej nechtěla pustit zpět. Nakonec přikývla, nicméně Osmany musel vrátit své studijní stipendium zpět a tak šel Laffita pracovat do Barum Rudý říjen – Otrokovice. Zde byl šikanován kolegyní dělnicí, která si psala část Osmanyho práce na sebe a mistr dělal, že o tom  neví. Osmany bydlel na internátu, zde byl šikanován, všichni mu nadávali za jeho sexuální orientaci do „buzerantů“. Po 3 letech práce v Barum Otrokovice došlo v Československu k sametové revoluci a všichni Kubánci byli vráceni zpět do Kuby. Jenže na Kubě byl jako emigrant opět velmi šikanován. Kamarád Mirek mu však koupil letenku, aby se mohl vrátit zpět do Prahy. Osmany chodil od jedné firmy ke druhé, ale nikam ho nechtěli vzít do práce, protože byl Kubánec. Po roce bez práce mu opět kamarád Mirek pomohl, zařídil mu práci v modelingové agentuře. Osmany k tomu říká: “Člověk se musí naučit sám cestovat a jednat. Já byl stále u mámy, ale kdybych u ní zůstal dodnes, tak se zblázním... určitě jsem dělal něco blbě, ale to nevadí. člověk musí být jako malé dítě, co se učí chodit – může spadnout, ale pak vždy vstát.“

Král návrhářů

Posléze se poznal se svým nynějším přítelem Holanďanem Guyem Pascalem Gheysensem - obchodníkem a manažerem, který do něj investoval své finance a se vším mu pomáhal. Po čase udělal Osmany svou první módní přehlídku. Za nějaký čas začal oblékat první dámu České republiky – Dagmar Havlovou a své kolekce již představoval v Miami, New Yorku či pod Versacem či Kenzem. V roce 1999 zakládá svou značku, Osmany přitom dělá vše sám, nenavrhuje jen základní myšlenku kolekce, ale každý detail vymyslí sám.

V roce 2002 byl oceněn nejprestižnějším světovým módním časopisem Vogue jako návrhář roku. Vše se nakonec Osmanovi splnilo, je slavný, má dům, jaký chtěl, bydlí v někdejší hvězdárně s tygrem a svým přítelem Guyem, kterého si minulý měsíc vzal po 21 letech vztahu.

[JG 3. 10. 2014]