PETER GABRIEL 17.5.2004 Praha, T-Mobile Arena (Petr Nožička RockShock 7/2004)

Česká premiéra proběhla se vším všudy. Jen kvůli technické nezpůsobilosti konstrukce unést zavěšení horní, „druhé vrstvy“ pódia, jsme neviděli úplně vše, co diváci na ostatních štacích. V předsálí byl stánek Amnesty International, další nabízel trička, plakáty, EP Melanie Gabriel, DVD - známé Growing Up Live i nové Growing Up On Tour - A Family Portrait. To natočila starší ze dvou umělcových dcer Anna během amerického turné na podzim 2002. Prostřednictvím adresy www.petergabriel.com, která vás zavede na další TheMusic.com si můžete za 25 dolarů koupit nahrávku zvukařů na dvou CD En.Core Series z kteréhokoliv vystoupení Growing Up Tour 2002/03 nebo letošního přídavku Still Growing Up Tour 2004, tedy i toho pražského. Jednotný obal odlišuje pouze datum a místo koncertu.

 
Předskupiny si vybral sám Gabriel a také je z obrazovky uvedl. Liverpoolské Sizer Barker vede Carl Brown, zpěvák výrazného, příjemného hlasu hrající též na kytary. Šestice písní oscilovala mezi rockem a popem, nejchytlavější byla pomalá Day By Day. Sizer Barker odehráli nějakých dvacet minut, následující sólista Daby Touré původem z Mauretánie jen deset, což byla škoda. Sám s kytarou strhl (přestože jsme mu nerozuměli ani slovo) bezprostředním projevem a skvělým hlasem. Jeho vstup sliboval, že závěrečné In Your Eyes se dočká podoby, jakou nemělo od časů, kdy s Gabrielem jezdil Youssou N’Dour.
Trochu zamrzela zbytečně dlouhá pauza. Pak už přišel Gabriel sám, odehrál komorní podobu Here Comes The Flood, z papíru přečetl české uvítání: „Jsem šťastný, že jsem v Praze,“ a přizval ostatní muzikanty. Stížnosti, že to nebylo jako na koncertním DVD nejsou na místě. Prostě to technicky nešlo a Gabrielovi se i s omezenými prostředky podařilo vytvořit plnohodnotnou podívanou.

Na rozdíl od dvaadvaceti dalších evropských měst jsme viděli trochu jiné představení, ale určitě ne horší. Mnozí jsme Petera Gabriela viděli poprvé  už v září 1987 v Budapešti.  Pro mne je to dodnes jeden ze dvou tří nejlepších koncertů, které jsem zažil. Žádný ze čtyř dalších nebyl výrazně horší, ale i spolehlivému Gabrielovi to někdy místo na 120% vyjde „jen“na 100%. Zpočátku zpěváka trochu rušilo až příliš hlasité vstupování části diváků do skladeb, ale přizpůsobil se a v některých písních se o pomoc se zpěvem obracel na publikum. Zpíval od kláves na levém křídle do půlkruhu rozestavených hudebníků, ale často se pohyboval po celém jevišti. Další klávesy zkušeně ovládala Američanka Rachel Z (příjmení neužívá nejspíš kvůli matce, operní zpěvačce). Rázný bubeník Ged Lynch je stejně spolehlivý ať hraje na akustické bicí nebo obsluhuje elektroniku. Obohacení zvuku o kytary, mandolu, flétnu a další nástroje obstarává Richard Evans. Stabilními oporami jsou veteráni - kytarista David Rhodes a basák, hráč na syntezátor (a fotograf) Tony Levin. Až na bubeníka všichni aspoň občas zpívají sbory. Hlavní doprovodnou zpěvačkou se Melanie Gabriel, mladší z dcer. Na předpremiéře v Mnichově v září 2002 mi připadala hlasově jistější, ale nervóznější. Tentokrát to bylo naopak, až na dvě skladby vytrvale tancovala po otcově boku a nepříliš výrazně zpívala. Však jí také nebyla přidělena tak důležitá role, jakou měli její předchůdkyně Sinéad O’Connor a Paula Cole.

Vzdálenější diváci mohli vidět „přímý přenos“ ze dvou stabilních a jedné přenosné kamery na obrazovce, pokud na ní neběžely doplňkové filmy. Občas ji ovšem „vymazávalo“ různorodé, proměnlivé, bohaté osvětlení. Aby bylo dosaženo co nejvěrnějšího zvuku, zaznělo mnoho přednatočených či nasamplovaných zvuků, což dříve nebývalo v takové šíři u Gabriela obvyklé. Když ve varovném Signal To Noise zpívá zesnulý pakistánský hlasový virtuóz Nusrat Fateh Ali Khan, je to těžko nahraditelné, ale More Than This vyšlo skvěle i bez Blind Boys Of Alabama. Skupinu tvoří vynikající muzikanti a nikomu by odlišné podoby písní jistě nevadily. Vzhled někdejšího zpěváka Genesis se za roky změnil, ale hlasově nestárne. Games Without Frontiers suverénně uzpíval během zručného ovládání elektrické dvojkolky. Mezi rozestavenými „lidskými terči“ se pohybovali společně s Melanií na druhém stroji. Že to hlas zvládá i při pohybu v nafukovací kouli zvané Zorb Ball víme už z DVD. Ovládal jeho řízení i na mnohem menší ploše. Zažitý repertoár nový i nejstarší se úrovní provedení nelišil, malinko slaběji vyznělo jen Games Without Frontiers. Potěšilo řízné Burn You Up, Burn You Down (nevešlo se na Up, ale je na výběru Hit), podobně pojaté The Tower That Ate People z vedlejšího projektu OVO, Growing Up i nesmrtelné ekologické varování Red Rain. Větší prostor oběma zpěvačkám poskytla „novinka“ (na OVO instrumentálka) White Ashes. Vrcholným momentem bylo provedení dvaadvacet let staré, absolutně nehitové, hudebně i vizuálně působivé skladby San Jacinto. Zpěvák na vyvýšeném místě obklopený kuželem bílého světla vypadal velmi přesvědčivě. Závěr obstaraly vzorově předvedené jistoty. Cyklistika v Solsbury Hill chyběla, ale kabát se „žárovkami“ při Sledgehammer blikal jak se patří. Očekávané přídavky In Your Eyes (Dabu Touré se opravdu prezentoval skvěle) a komorní (Gabriel, Levin) Father, Son předcházelo Come Talk To Me. Skladbu zpěvák s dcerou předvedli včetně důležité rekvizity - typické anglické červené telefonní budky. Možná to byla „splátka dluhu“ z bratislavského koncertu před deseti lety. Tehdy vystoupení proběhlo bez jakýchkoli dekorací.

Přes uvedené výhrady to byl výtečný koncert aspirující na událost roku, bez ohledu na technické omezení a záplavu dalších hudebních atrakcí, které nás ještě čekají.
Skladby: Here Comes The Flood; Darkness; Red Rain; Secret World; White Ashes; Games Without Frontiers; Burn You Up, Burn You Down; Downside-Up; The Tower That Ate People; More Than This; San Jacinto; Digging In The Dirt; Growing Up, Solsbury Hill; Sledgehammer; Signal To Noise.

Přídavky: In Your Eyes; Come Talk To Me; Father, Son.