Sir Nicholas G. Winton
27. listopadu
Tento muž zachránil v roce 1939 téměř 669 převážně židovských dětí z území ohroženého Československa před smrtí jejich transportem do Velké Británie.
Nicholas Winton (původně Wertheimer) se narodil 9. května 1909 v Londýně do německo-židovské rodiny. Z Německa do Londýna odešli v roce 1907 kvůli stále rostoucím antisemitským náladám. Protože židovství hrálo v jejich rodině velmi malou roli byli vyloučení z komuny. Jeho matka Barbara byla první dívkou v Německu, které se podařilo složit maturitu. Nicholase měla ze všech tří dětí nejradši. Navštěvoval školu v Hampsteadu, byl pokřtěn a tím se jeho rodina jako by zřekla židovské víry. V té době si změnili i své jméno z Wertheimerovi na Wintonovi.
S rodinou bydlel v Hampsteadu, kde sídlila židovská komuna, tímto dávali najevo, že svůj židovský původ nezavrhují. Nicholas a jeho bratr Robert byli posláni na vyšší střední školu. Později Nicholas přemluvil rodiče, aby mohl roku 1923 odjet do internátní školy ve Stowe. Ve škole na něj měl velký vliv profesor matematiky, který mu tento předmět zpřístupnil a ovlivnil ho při výběru budoucího povolání. Když Winton opustil Stowe, neměl ještě složenou maturitu, a tak navštěvoval večerní školu a současně se zaučoval ve Vojenské bance.
Když se Nicholas vydá na návštěvu za svou rodinou do Německa na nějaký čas zde zůstává, najde si praxi v bance Behrens. V Německu si zdokonaluje němčinu a seznamuje se řadou mladých lidí. Záhy se přihlásí do univerzitního kurzu „teorie sociální ekonomiky“. Po nějaké době opouští Hamburk a stěhuje se do Berlína, kde pracuje v bance Wassermann a užívá si přepychu. Po odchodu z Německa jede pracovat do Národní banky v Paříži, zde zůstává až do roku 1931. Získal kvalifikaci v oboru bankovnictví a plánoval si, jak stráví rok v New Yorku, ale Amerika se stále vzpamatovávala ze zhroucení Wall Streetu.
Jeho snem bylo létat a tak začal navštěvovat hodiny v severním Londýně a v roce 1933 získá kvalifikaci pilota. Když v roce 1942 vstoupil do RAF (anglické královské letectvo) byl jeho zrak na pilota už moc slabý. Jeho dalším koníčkem byl šerm a v roce 1938 patřil mezi ty, kteří měli vybírat britský šermířský tým pro olympijské hry, ale vše překazila válka. Mezitím pracoval u firmy Ullman a spol.
V prosinci 1938 se chystal odjet se svým přítelem Martinem Blakem lyžovat, ten mu ale zavolal a prostě řekl: „Zrušil jsem dovolenou a doufám, že uděláš totéž. Odjíždím do Prahy. Dostal jsem velice zajímavý úkol a potřebuji tvou pomoc. Mám hrozně naspěch a nemám čas na podrobnosti, ale moje adresa je hotel Šroubek Praha. Přijeď, jak nejdřív můžeš“. Bez meškání zrušil dovolenou a zamluvil si letenku do Prahy. Když dorazil do hotelu Šroubek začal mu Blake vyprávět o uprchlících, kteří utíkají ze Sudet do Československa před příchodem Hitlerovy armády. Martin byl vyslán britským výborem pro uprchlíky z Československa (BRCR) a snažil se ze země dostat dospělé (především politiky, intelektuály a umělce). Nevyřešenou otázkou ale zůstávaly židovské děti.
Jejich hromadným odjezdem se nikdo nezabýval, a tak se Nicholas chopil iniciativy sám. S pomocí pěti výborů, které se zabývaly uprchlíky (židovskou, komunistickou, rakousko-německou a politicky exponovanými spisovateli) byl sestaven seznam nejvíce ohrožených dětí. Již za týden přináší tato akce ovoce, transport asi 20 dětí odlétá do Švédska. Po tomto úspěchu žádá svého šéfa, aby mu dovolenou prodloužil aspoň o týden. V Praze zůstane ještě deset dní a do Londýna se vrací vybaven stovkami snímků a podrobnostmi o dětech, které byly napsány na seznamu. Obracel se na různé organizace, ale bez úspěchu. Buď jim chyběly finance, nebo měly plný stav. Když viděl, že se bez oficiálního pověření daleko nedostane vzal celou věc do svých rukou. Pro začátek dal vytisknout na dopisní papír záhlaví „Britský výbor pro uprchlíky z Československa“ a pod tím stálo výraznými písmeny Dětská sekce a ještě níž Wintonova soukromá adresa.
Než dostal víza, musel předložit žádost pro každé dítě zvlášť, dále lékařské vysvědčení a důkaz, že je pro dítě připravený domov a má ručitele nebo pěstouna, který je ochoten ho živit a posílat do škol až do sedmnácti let jeho věku. A také musel složit záruku padesát liber na možné vrácení dítěte zpět do země. Aby obdržel co nejlepší výsledky, dal Winton vytisknout karty s fotografiemi, jejich jmény a věkem, aby si budoucí ručitelé mohli vybrat. Kvůli nepochopení situace ministerstvem museli dokonce dokumenty i falšovat. Bylo třeba i zamluvit vagóny a později celé vlaky na transport.
Winton nelenil a získával styky v rozhlase, v novinách, ve školách. Nabídky se jen hrnuly: od Židů a židovských organizací, křesťanských rodin a institucí, od duchovenstva, učitelů až po lékaře. Našlo se i pár takových, kteří jeho snahu kritizovali. Vadilo jim rozdělení sourozenců. Winton na to ale odpovídal takto: „Uvědomte si, že v Británii byla hospodářská krize a lidé měli málo peněz. Nový domov nabízely dětem většinou nižší střední vrstvy. Přijmout jedno dítě byl obrovský čin. Kdybych byl čekal na rodiny ochotné přijmout dva sourozence, většina dětí by se byla nedostala pryč.“
Poslední transport (ten největší) měl odjet z Prahy 1. září 1939. Toho dne vtrhl Hitler do Polska a hranice byly proto uzavřeny. Na nádraží se už shromáždilo dvě stě padesát dětí, ale vlak nesměl odjet. Zoufalství rodičů, když se o osudném rozhodnutí dověděli, bylo nepředstavitelné. Všechny tyto děti odvezli později nacisté do koncentračních táborů.
Winton se po válce tiše vrátil ke své úřednické práci. Na jeho činy by se asi zapomnělo, kdyby jeho žena Grete v roce 1988 neobjevila dokumenty se seznamy dětí a dopisy rodičů, které chtěl Winton vyhodit. Na otázku, proč o záchranné misi neřekl ani své ženě, odpověděl: „Přeci každý muž má před svou ženou nějaké to tajemství“.
Jeho chráněnci Wintona objevili až padesát let po tom, co jim zachránil život a za velkého zájmu veřejnosti mu v Londýně v roce 1988 před televizními kamerami BBC poděkovali. BBC pozvala Nicholase a jeho „děti“ do jednoho pořadu jménem „That's Your Life“. Zde byl pozván poté, co jeho žena předala dokumenty historičce Elizabeth Maxwelové. Setkání bylo překvapující a také plné slz a dojetí,Winton totiž nevěděl, že osoby sedící v publiku jsou zachráněné děti, a ony, že jemu vděčí za život.
Nicholasu Wintonovi byly za jeho čin udělený pocty:
· 28. října 1998byl přijat k soukromé návštěvě prezidentem Václavem Havelem ve své kanceláři na Hradčanech. Toto jsou jeho slova: „Je to překrásný příběh - vyzařuje z něj duševní síla a je důkazem toho, že na této zemi se pořád ještě dá konat dobro. Domnívám se, že v normálním obchodníkovi se jen výjimečně projeví náhle tak humánní city a zároveň i veliká moudrost a předvídavost, že impulzivně podnikne a dokáže provést takový čin, jaký jste udělal vy, pane Wintone, když jste si uvědomil, jaké nebezpečí hrozí těm dětem. Většina z nich by holocaust nepřežila. Vy jste zorganizoval a pak i uskutečnil jejich transport na Západ. A je obdivuhodné jak jste tehdy pochopil, co je zapotřebí udělat.“
· anglická královna mu propůjčila titul člena Nejvznešenějšího řádu Britského impéria, jeho celé jméno proto zní: Sir Nicholas Winton
Transporty z Prahy:
14. března 1939 – 20 dětí
19. dubna 1939 – 36
29. dubna 1939 - 29
13. května 1939 - 61
2. června 1939 - 123
1. června 1939 - 241
20. července 1939 - 76
2. srpna 1939 - 68
Různé transporty z Vídně atd. – 15
Zdroje:
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpeg)
.jpg)
.jpg)
