Dobytí jižního pólu

Počátek dvacátého století je ve znamení objevování posledních bílých míst na mapách. Jakmile byl roku 1909 dobyt severní pól, zbývalo už na Zemi jen několik málo míst, kam noha člověka doposud nešlápla. Mezi tato místa patřila opačná strana Zeměkoule, a sice Antarktida nebo-li jižní pól. Stanout jako první v této oblasti toužili samozřejmě Britové, pro které dobývání světa ve jménu impéria bylo otázkou cti. Těm se ale snažili konkurovat Norové, které taktéž chystali svou výpravu.

Roald Amundsen byl norský polárník, který vedl pětičlennou expedici směřující k jižnímu pólu. Jednalo se o velmi zkušeného muže, jehož původní plány dobýt severní pól vzaly za své, když ho předběhl v roce 1909 Robert Peary. Amundsen nenechával nic náhodě a své kroky pečlivě zvažoval a plánoval. Jakmile dosáhl pobřeží Antarktidy, vybudoval tábor a strávil měsíce tím, že připravoval předsunuté sklady, které mu měly posloužit cestou zpátky. O jeho intuici a zodpovědnosti svědčí fakt, že když jej při svém prvním pokusu zastihlo nečekaně krušné počasí, rozhodl se vrátit a expedici o několik měsíců odložit. Při svém druhém pokusu byl již úspěšnější. Jako klíčové se ukázalo rozhodnutí používat k přesunu lyže a tažné psy. Norové jakožto severský národ jsou na chladné počasí zvyklí a vědí, jak si poradit. Amundsen tedy nehledal různé technologické novinky a spoléhal na věkem osvědčenou tradici. Jako oblečení volil klasické kožešiny namísto supermoderních, ale neprozkoušených bund. Jeho výprava se obešla bez vážných problémů a 14. prosince 1911 dosahuje skutečně jižního pólu. Celkově urazili 3000 kilometrů za pouhých 99 dní. Roald Amundsen dobyl jižní pól a Norům toto prvenství už nikdo nemůže upřít.

Robert Falcon Scott, který se snažil o totéž, co jeho norský kolega, už tak úspěšný nebyl. Ačkoli se jednalo o důstojníka britské armády, který se žádných překážek nezalekl, nedokázal přivést své muže zdravé k cíli a zpět. Jako chybné se ukázalo rozhodnutí použít k přesunu motorové traktory a poníky. Traktory byly velmi poruchové, bylo třeba táhnout zásoby paliva a poníci nebyli na rozdíl od Amundsenových psů na takovou zimu zvyklí. Traktory po chvilce službu vypověděly úplně a poníci postupně umírali. Scottovi muži museli táhnout veškeré zásoby sami. Na samotný pól dorazili přibližně o měsíc později než jeho rival Amundsen. Jak velké bylo zklamání, když zde spatřil stát norskou vlajku a věděl, že svůj boj prohrál. Nyní začíná boj o holý život. Ambice jdou stranou a největším úspěchem bude, pokud se živí a zdraví vrátí na základnu. Síly i zásoby expedici postupně docházely a k dobru jim nepřálo ani počasí. Scottovi začínalo být jasné, že má před sebou obrovský problém a bude zázrak, pokud se podaří vůbec někomu přežít. Tady se opět ukázala krátkozrakost britského důstojníka, když kožešiny a psy odmítl s dodatkem, že „přece není divoch“. Jejich bundy nehřály tolik jako Amundsenovy kožešiny a jednotliví členové expedice umírali. Scott si zapsal poslední řádky do deníku a naposledy vydechl. Svět se o jeho osudu dozvěděl až o několik měsíců později, kdy byly nalezeny ostatky těl a deník.

Tím končí epizoda dobývání jižního pólu. Vzhledem k době, kdy tento závod probíhal, to ani jedna expedice neměla jednoduché a nakonec vzešel jako vítěz ten, kdo vsadil na tradice a intuici. Věda a moderní technologie byly v tomto souboji poraženy.

[MJ 27. 6. 2013]