Je české pivo skutečně české?

Slogan „české pivo“ dokáže na trhu dělat zázraky. Jedná se o marketingový tah, který dokáže nalákat desetitisíce zákazníků a zaručit tak úspěch značky. Je to ale skutečně vždy pravda? Opravdu je každá láhev českého piva naplněna tekutinou vyrobenou z českých surovin, českými lidmi a opravdu jsou značky českých piv pod správou Čechů? Na tyto otázky zkusíme nalézt odpovědi.

Záleží, z jakého úhlu se na problematiku díváme – pokud nás zajímá otázka, který z pivovarů je v českých rukou, narazíme tvrdě na kámen. Po privatizaci došlo k zavírání menších pivovarů, ke zkupování známých značek zahraničními investory. Většinu „českých“ značek vlastní jihoafrická firma SABMiller, která kontroluje značky jako Plzeňský Prazdroj, Radegast, Kozel, Gambrinus a Primus. Velmi významným hráčem je americko-belgické konsorcium Anheuser-Busch InBev, který provozuje pivovary Staropramen, Braník, Ostravar. Ostatní piva jsou v držení holandské společnosti Heineken. Existují ale výjimky, zejména mezi menšími (rodinnými) pivovary. Z těch větších, které nepatří zahraničním vlastníkům, můžeme jmenovat Zubr, Litovel anebo z poloviny také Bernard. Zatím poctivé české pivo se vším všudy si můžete vychutnat v Budějovickém Budvaru.

A vaří se z českého chmele? Zde narážíme na zásadní problém, protože přímo z chmelu se pivo již téměř nevaří. Nejvíce se využívají chmelové tablety (granulovaný), které se k nám dováží z Polska nebo Německa. Ovšem ne vždy – nejčastěji se setkáváme se situací, že se chmely zahraniční a české smíchají a pivo je tedy vařeno z obojího. Samozřejmě některé pivovary přítomnost zahraničního chmele směle přiznají, jiné si neustále stojí za tvrzením, že vaří jen z českého. Máme tu ale menší nesrovnalost ve výpočtu. Zatímco produkce chmelu v ČR se mezi lety 1995 – 2005 snížila téměř o 60 %, produkce piva mezi těmito lety stoupla o 12 procent. Dále se ztrácí osobité vlastnosti piva a dochází k unifikaci chuti. Výrobní postup je dnes mnohdy takový, že pivo se implicitně vyrobí na velmi vysokou stupňovitost a potom se doředí vodou na potřebných 10° nebo 12°. Pro takto vyráběná piva se vžil termín „europivo“.

Takže ačkoli si objednáte „poctivou“ dvanáctku vařenou v nejmenovaném západočeském městě, mějte na vědomí, že v čele pivovaru není ani jeden Čech, že nemusí být vždy stoprocentně vařena pouze z českých surovin a že globalizační tendence nabraly takových rozměrů, že vařeno může být dokonce i v jiném městě, než si myslíte. Pokud se chcete vyhnout tuctovému mainstreamu, dejte přednost malým pivovarům, kde se i dnes lahodný mok vaří s láskou a ne pouze za vidinou zisků.

[MJ 22. 5. 2011]