Realita

Všichni to máme jinak. Někdo si to již zažil, někoho to teprve čeká. Z různých důvodů. Buďto chceme nebo musíme. V osmnácti či ve třiceti. Každopádně jednou se to stane.

Osamostatnit se, postavit se na vlastní nohy a začít žít svůj život? Je těžké zvykat si na jiné prostředí, ať už je to nové město nebo ‚pouze‘ nový byt. Učíme se a poznáváme, jaké to vlastně je. Chceme okusit kulturu jiných států, zlepšit se v jazyce a přivydělat si peníze pro lepší život. Většinu z nás lákají zahraniční velkoměsta, kde se nám dostane více možností a příležitostí.

Dospělí, ale i starší teenageři se vydávají na takovéto cesty kvůli lepším pracovním nabídkám a hlavně kvůli mnohem vyšším mzdám. To ale netuší, že teprve tady nastává pořádná škola života.

Pokud jsme šikovní, během pár týdnů si najdeme vyhovující práci. Máme sice skvělý plat, když jdeme do obchodu, koupíme si opravdu cokoliv a nemusíme tři měsíce šetřit na vysněné boty.

Ale jsou opravdu peníze všechno?

Samozřejmě by se bez nich nedalo žít a co si budeme povídat, všichni máme rádi vysoké příjmy, ale když odjíždíme/odlétáme, uvědomujeme si, o co všechno vlastně přicházíme? Necháváme doma rodinu a přátelé, kteří tady pro nás po celou tu dobu byli.

Díky dnešním vymoženostem je to o něco snadnější a komunikace s nimi je založena alespoň na sociálních sítích a ano, osamostatnit se o tomhle je, ale jsme na to připravení?

Postavit se na vlastní nohy fyzicky je jedna věc, ale zvládneme se do nové reality přesunout i psychicky?

Když máme problém, neradi ho řešíme sami nebo ho neradi dusíme v sobě, potřebujeme poradit, pomoct, a od koho jiného, než od těch, které jsme opustili? Vykládat do monitoru opravdu není to nejlepší. City má každý z nás a v některých situacích ani tak nepotřebujeme radu, jako objetí.

Zde nastává další otázka, kdo nás obejme?

Spolubydlící, kterého známe sotva měsíc? Není zrovna jednoduché, najít si práci a přátelé najednou. Navíc, než někoho začneme brát jako blízkého, netrvá to týden, ale klidně rok. A když projíždíme facebook a vidíme různé fotky, jako například z rodinných oslav či kamarádek na párty, cítíme se ještě více sami.

Jak se tedy máme osamostatnit? Přestěhovat ne jen tělo, ale i duši a myšlenky?

Samozřejmě se stává, že nám konečně připadá, že žijeme. Užíváme si každičké minuty, oslavujeme novou (lepší) realitu, najdeme si nové přátelé, vdáme/oženíme se a párkrát do roka se vrátíme tam, kde jsme vyrůstali. Založíme si svou vlastní rodinu, v podstatě si plníme sen a vedeme ‚dokonalý‘ život.

Možná se někdo moc brzo vzdá. Poddá se tomu a při prvním problému se vrátí. Otázkou je, zda kdyby počkal, zlepšilo by se to a stal by se z něj jeden z těch ‚šťastných‘ nebo by se akorát dále trápil.

Každopádně momentálně zastávám názor, že doma je prostě doma, čímž myslím rodnou zemi. Vyjádříme se přesně tak, jak to myslíme a nemusíme cestovat 10 hodin letadlem, ale za 5 minut autem jsme u rodičů či u kamarádky.

Ale je tohle ono, co chceme?

Co vlastně chceme a od života očekáváme?

Možná i proto odjíždíme, abychom našli sami sebe.

[BK 14. 7. 2014]