Diktátor (The Dictaror) – recenze

Generál Aladdin je jedním z posledních velkých diktátorů. Vládne pevnou rukou v zemičce Wadiya, vyrábí zbraně hromadného ničení a spí s hollywoodskými celebritami. Pak je pozván do Ameriky na zasedání OSN. Po příjezdu do USA se ubytuje v luxusním hotelu, avšak hned první noc je přepaden vládní agenturou, která ho má v plánu mučit a zabít. Plán se vyvine tak, že Aladdin uteče do ulic New Yorku s oholeným plnovousem, tak signifikantním pro jeho vzezření. Nikdo ho tudíž nepoznává. Navíc zjišťuje, že byl nahrazen dvojníkem, který má za několik dní na mírovém zasedání podepsat smlouvu, že jeho země bude od té chvíle demokratická. To Aladdin nesmí dopustit…

Ústřední postavu Aladdina ztvárnil Sacha Baron Cohen, který se po Boratovi a Brunovi (založených na skutečných reakcích nic netušících lidí na Cohenovo alter ego šíleného kazašského reportéra či narcistického rakouského gaye) vrátil do kolejí čistě hraného filmu ve stylu Aliho G. Nečekejte tedy od Diktátora konfrontaci s obyčejnými lidmi formou skryté kamery a podobně, protože nic takového tu není. Ale to, co tu je, rozhodně stojí za to.

Film je totiž založen na tunách gagů, kterých se generál Aladdin dopouští ve své ignoranci, opojení mocí, aroganci a politicky nekorektním chování. Sacha Baron Cohen mu propůjčuje nevídané charisma a zvláštní auru, díky které působí vlastně sympaticky, i když nechává denně popravit mnoho lidí i za úplné prkotiny. Naváží se do všeho a do všech, takže nikdo nezůstane ušetřen jeho břitkému (a mnohdy tabu) humoru, který jde ve své schopnosti urážet a šokovat snad ještě dál než v Boratovi. Pokud jste černošská těhotná feministka se sociálním cítěním, tak vám tento film nedoporučuji. Všem ostatním ano.

Kromě toho, že Alladin prakticky neustále vypouští z úst nějaké vtipy, narážky nebo urážky (ne vždy povedené, ale to je vzhledem k množství jedno), tak film vytváří vlastní situační humor i na místech, kde byste ho nečekali. Jak je to super, když se opuštěný Aladdin potuluje po nočních ulicích za doprovodu písně Everybody Hurts, která je ale přezpívaná do nějakého východního jazyka. Jak je to originální, když se zatoulá do newyorské čtvrti Malá Wadiya, kterou obývají výhradně bývalí občané jeho země, které nechal popravit, ale vláda je místo toho přinutila emigrovat. Jak je to super, když se v seznamovacím úvodu dovídáme, že Aladdin změnil 200 slov ve wadiyském slovníku na výraz Aladdin (včetně slov „pozitivní“ a „negativní“), načež následuje scéna, jak doktor oznamuje zmatenému pacientovi: „Chcete slyšet nejdřív Aladdin zprávu nebo Aladdin zprávu?“ „Tak nejdřív tu Aladdin zprávu.“ „Jste HIV Aladdin.“ Čistá radost. Smích.

O to větší zklamání pak přichází v podobě příběhu, který je jedním velkým klišé, jak ho známe z tuctů podprůměrných romantických komedií. Spočívá v tom, že Aladdin se musí dostat do hotelu, zabít svého dvojníka a znovu zaujmout hlavní pozici. Z toho důvodu se nechá zaměstnat v prodejně zdravé výživy, protože ta poskytuje hotelu catering. Vedoucí prodejny, feministickou vegetariánskou aktivistku Zoey, hraje Anna Faris. Ta nejenom že naučí Aladina vážit si života (nejen svého) ale jak už to tak bývá, naučí ho i lásce a porozumění. A to už zdaleka není tak super.

Cohen totiž podobně jako ve svých předchozích filmech občas selhává v tvoření obyčejného „normálního“ humoru. Když je jen tak normálně vtipný a do nikoho se nenaváží, tak je pitvořivý a občas i trapný. Naopak ale triumfuje ve chvílích, kdy dělá „nadhumor“, tedy humor, kterého by se kterýkoli jiný filmový tvůrce zalekl a neodvážil se ho ve svém filmu použít. Je fakt, že snímek se několikrát ocitne daleko za hranicí toho, co by si v Hollywoodu dovolili, takže představuje něco úplně odlišného, než na co v kinech běžně narazíte. Úspěšně tím nahrazuje těch několik nepovedených fórů a slabých chvilek s Annou Faris. Protože co naplat, když pak vyrukuje s gagem, kdy Aladdin navazuje romantický vztah se Zoey skrze držení se za ruce, které ale probíhá v děloze nějaké jiné ženy.

Diktátor je v každém případě nejvíce politicky nekorektním filmem roku. Taky je neskonale vtipný a pravdivý (zvlášť když vám dojde, že mnohé z těch vtipů jsou vlastně inteligentní satirou). A Sacha Baron Cohen je jako diktátor k sežrání. Jen je škoda, že se rozhodl více přiblížit klasickému filmovému schématu. Protože jeho humor je nejúčinnější tam, kde další herci i příběh odpadávají a nastupuje strhující one man show.

[FanMovie 29. 6. 2012]