Paralelní světy - recenze

Film prakticky neznámého argentinského režiséra Juana Diega Solanase se odehrává na bizarním místě – v bodě, kde se téměř dotýkají dvě sousední planety (aniž by si přitom navzájem narušovaly gravitaci) a tvoří tak jedna druhé oblohu. Na každý předmět i člověka působí gravitace té planety, ze které pochází. Jedna je „spodní“, kde žije chudina, vykořisťovaná bohatými snoby z planety, která je „horní“. Když u sebe máte předmět pocházející z jiné planety, než vy sami, tak ten začne po hodině hořet.

Toto a ještě více se dovíte hned během úvodních titulků. Základním kamenem snímku Paralelní světy ale nejsou prvky technologické sci-fi ani esoterického dokumentu, nýbrž prachobyčejný romantický příběh ve stylu Romea a Julie, ve kterém má přítomnost dvou světů (nikoli zrcadlových) především vizuální funkci. Rozhodně je tento koncept prudce originální, oku lahodící, obrazově strhující a velice působivý co se technického zpracování týče. Bohužel se panu režisérovi (který je i autorem scénáře) nepodařilo do tohoto pestrého a interesantního hávu vměstnat také zajímavější a méně klišovitý příběh.

Snímek vypráví o lásce chudého Adama (Jim Sturgess) a bohaté Eden (Kirsten Dunst), kteří se jako děti potkali v horách (kde jsou si planety nejblíže). Samozřejmě každý z nich pochází z jiného světa, než ten druhý. Hraniční policie je ale přísná a za kontakt mezi příslušníky rozdílných světů hrozí kruté tresty. Po několika letech a nespočtu tajných schůzek jsou však oba milenci prozrazeni a Eden se nebezpečně zraní. Zbytek děje se odehrává po deseti letech, kdy Adam zjistí, že jeho láska stále žije. Nechá se zaměstnat ve stejné firmě jako Eden a pokusí se ji kontaktovat. Ta ale bohužel od nehody trpí ztrátou paměti a Adama si nepamatuje…

Zbytek zápletky je trapně předvídatelný a vyvíjí se extrémně jednoduchým způsobem. Mnohem zajímavější jsou vizuální nápady, které samozřejmě každý očekává, a které určitě nebylo jednoduché realizovat. Adam se např. snaží vydávat za obyvatele horního světa, takže si vyrobí šaty vycpané kovovými destičkami s opačnou gravitací, aby ho udržely tam, kde potřebuje. Během následující hodiny nesmí jít na záchod, protože by se prozradil tím, že by jeho moč tekla vzhůru ke stropu. Za každý takový nápad jsem byl vděčný a ocenil jeho šmrnc a provedení. Architektonicky zajímavé jsou např. kancelářské prostory na místě, kde se obě gravitace střetávají, nebo restaurace v dolním světě, na jejímž stropě je o poznání luxusnější restaurace pro lidi z horního světa, kteří do ní jezdí lanovkou. A je toho ještě mnohem víc.

Vyšperkovanost konkrétních vizuálních skvostů jde však ruku v ruce s mimořádnou nelogičností, která je v mnoha případech opravdu alarmující. Všudypřítomné ignorování fyzikálních zákonů by přitom ani tolik nevadilo, kdyby se tvůrci nepokoušeli některé ty své vychytávky logicky vysvětlovat. Je to, jako byste se pokoušeli logicky a vědecky vysvětlit všechno nadpřirozené např. v Hvězdném prachu. Nejenže se všechno prostě vysvětlit nedá, ale navíc se při tom naseká spousta nesmyslů, kterými si pak tvůrci sami nahází klacky pod nohy, přičemž občas vlastní pravidla svého světa dokonce sami poruší. Místo toho, aby přijali fakt, že natáčejí pohádku odehrávající se ve fantaskním universu, se snaží vtisknout svému kousku punc realistické vědecko-fantastické romance.

Paralelní světy jsou tím pádem degradovány na pouhou sérii nádherných obrazů, na které se díváte jak u vytržení, zatímco zápletka v pozadí se pro vás stává nedůležitou a spíš zdržuje. Nepomohou jí ani výkony hlavních představitelů, kteří vás nechají celkem chladnými, naopak velmi povedené mi přišlo obsazení ležérního Timothyho Spalla, na kterého je hned zajímavější pohled.

Nápad měl pan režisér Solanas dobrý, akorát mu měl někdo napsat lepší scénář.

[FanMovie 28. 5. 2015]