Špinavé ulice - špína, dluhy, bary, rvačky anebo vždycky jsem chtěl být gangsterem

Dříve, než se Martin Scorsese odhodlal k natočení gangsterských eposů a rozvětvených portrétů lidí, kteří se rozhodli přidat na zločineckou dráhu a postupně se v ní etablovali (Mafiáni, 1990; Casino, 1995), natočil film, jenž se zdá vůči pozdějším počinům jistou antitezí. Chápeme-li totiž gangsterský subžánr v kontextu Scorseseho výše zmíněných opusů jako žánr, kde zpravidla sledujeme hlavního (anti)hrdinu, kterak se dostává z nižších pater do úplně nejvyšších a stává se mocnějším a vlivnějším, ve Špinavých ulicích je tomu naopak. Zde jsou postavy prostředím determinovány: spíše než králi podsvětí a nebezpečnými gangstery jsou pouličními podvodníčky a malými rybami.

Špinavé ulice tak pojednávají o dvou v rámci podsvětí relativně nedůležitých osobách Charliem (Harvey Keitel) a Johnny Boyovi (Robert de Niro), které doplňuje Tony (David Proval) a obhroublá Charlieho přítelkyně Teresa (Amy Robinson). Film se soustředí na Charlieho s Johnnym a jejich vyrovnávání se s nepříjemnými situacemi. Na tom se odráží samotné vyprávění: nejde natolik o jednotnou a vnitřně soudržnou linii jako spíše o sled události či situací, skrze které oba dva hlavní hrdinové procházejí. Špinavé ulice nejsou totiž striktně klasickým filmem, kde hrdina musí překonávat překážky, aby se dostal k vytouženému cíli. Potřebný vývojový vzorec tu stojí spíše v pozadí: Charlie se rozhodně chce stát gangsterem, který má nějaké jméno, ale samotné vyprávění, resp. forma nikterak nenasvědčuje, proč by se tomu tak mělo stát. To ukazuje schůzka Charlieho s jeho šéfem a strýcem v jedné osobě Giovannim (Cesare Danova), při níž je znát jeho odstup tím, že ho po chvíli pošlou na obchůzku po domu. A později zase přeruší schůzku Charlieho s Giovannim lichvář Michael (Richard Romanus) kvůli Johnnyho dluhu. Vyšší místa jsou tak něčím nedosažitelným: a proto daleko více než formálně uhlazené způsoby mafiánských bossů vidíme naše bezvýznamné gangstery jen v jejich rajonu. Střídají se tak scény hospodských pitek, okrádání studentů nebo klubových rvaček.

Právě v těchto několika prostorech se odehrává celý příběh. Ohledně mizanscény tak zde znovu platí jakýsi kontrast vůči pozdějším mafiánským opusům. Jak Henrymu Hillovi v Mafiánech, tak i Samu Rothsteinovi v Casinu se otevíral svět a potažmo možnosti, které tento svět nabízel, včetně potenciálního prostoru pro jejich aktivity. U Špinavých ulic jsou hrdinové naopak prostředím omezeni: v podstatě se nedostanou dále mimo zakouřené bary a ony „špinavé ulice“. A opět: nedočkáme se opulentních domů pro celou rodinu s velkými pozemky jako v Kmotrovi, film se omezí jen na jakýsi hotelový pokoj. I samotný prostor velkoměsta pro ně nepředstavuje žádné možnosti, jejich působnost pro ně končí na hranicích čtvrti. Mizanscéna tak podléhá striktnímu omezení, jež je dané motivacemi postav: ty nakonec trpí svou uzavřeností před vnějším světem. Pokud jsou jiné gangsterky i mimo Scorseseho filmografii také o naplňování možností, Špinavé ulice jsou jedině o jejich nenaplnění – a to nejen možností, ale i ideálů.

Do jisté míry tak lze brát Špinavé ulice jako nezvykle deziluzivní sondu do světa organizovaného zločinu. Ono zklamání z nenaplnitelnosti svých tužeb se ponejvíce podepisuje na hlavní postavě Charlieho: ten je zatížený svými vnitřními démony, neschopný se vymanit z pouličního marastu a ještě k tomu řešící problémy za nezodpovědného Johnnyho. Snímek není o těch velkých šéfech: je vyprávěn z pozice těch dolních a pro podsvětí nicotných entit, kterým vlastně spíše přejete, aby skutečně žili a někým se stali. Pokud chcete být gangstery, neučte se podle Špinavých ulic.

[FanMovie 29. 10. 2014]