Wolverine - nálož komiksové psychologie

Po nepříliš zdařilém snímku X-Men Origins: Wolverine přichází další pokus o natočení filmu s titulním Wolverinem coby s hlavní postavou. Tentokrát v režii Jamese Mangolda Zatím spolu, zatím živi. Rozdíl je v tom, že jeho nový film počítá divákovou znalostí postavy a tudíž se už nezabývá jejím vznikem a zázemím. Ono to ale stejně není potřeba znát, pochopení filmu úplně postačí vědět, že to je téměř nestárnoucí a nezranitelný mutant s kostrou tvrdší než ocel a vysouvacími drápy, čímž je prakticky řečeno vše.

Wolverine (jako vždy Hugh Jackman) žije někde v kanadských lesích, kde dělá poustevníka a brání čest medvědů. Pak ale přijede jakási Japonka a přesvědčí ho k návštěvě umírajícího bohatého majitele japonské korporace, který by se rád s Wolverinem rozloučil a poděkoval mu za to, že mu kdysi zachránil život při bombardování Nagasaki. Stařec mu kromě toho nabídne lék na nesmrtelnost a život obyčejného člověka. Po jeho smrti se však všechno zkomplikuje a Wolverine musí chránit jeho vnučku, která má celé impérium zdědit.

Poměrně výrazná změna oproti předchozímu Wolverinovu dobrodružství spočívá v tom, že film klade značný důraz na psychologii hlavního hrdiny, na jeho emoce, pocity, strachy a myšlenkové pochody. Snímek je nesmírně seriózní a ze zhruba osmdesáti procent je tvořen dlouhými dialogy, kdy si dva lidé povídají a nic dalšího se okolo nich neděje. Na jednu stranu je to zajímavý tvůrčí záměr (který prý vychází z nějakého komiksu o Wolverinovi, který se také odehrává v Japonsku, avšak s jehož dějem nemá tento film nic společného), ale jsem docela zvědavý, co na to řeknou fanoušci, kteří se půjdou do kina podívat na akční komiksový blockbuster a místo toho dostanou téměř psychologické drama s pár souboji jeden na jednoho.

První akční scény se totiž dočkáte až po čtyřiceti minutách. Na ni hned navazuje druhá akční scéna a pak je zas trochu víc akce až na konci. Do té doby se Wolverine jen pošťuchuje s nějakými samuraji (asi třikrát), převážně si ale jen s někým povídá, nebo se budí ze snů, když se mu zdá o jeho milé (asi nejbolestnější pasáže filmu). Kromě dvou výjimek se také úplně rezignovalo na hlášky. Akční scény nejsou kdovíjak přehledné a rozhodně se o nich nedá říct, že by byly něčím originální nebo zapamatování hodné. Nikdy v průběhu filmu jsem si neřekl: „To byla fakt cool scéna.“, což se mi např. u X-Men: První třída stávalo prakticky nepřetržitě. 3D je zbytečné.

U všeho toho zamýšlení se nad nitrem hlavního hrdiny se však pozapomnělo na příběh, který je založen na intrikách okolo dědického řízení a na tom, kdo s kým a na koho šije boudu. Smysl to moc nedává, zajímavé to není.

Potenciálně zajímavým vedlejším postavám (hadí žena, mladý lučištník…) se naopak film nevěnuje vůbec a tyto pak působí poněkud zbytečně. Co se hadí ženy týče, rozhodně je zcela zbytečná sekvence, kdy si jakoby „svléká kůži“ – vypadá pak totiž úplně stejně, akorát že nemá vlasy. Ten lučištník zas na konci někam zmizí a o jeho osudu se už nedozvíme.

Občas je zajímavý vizuál, i tak ale film překvapivě málo těží z japonských exteriérů. Nejvíce se mi líbila úvodní scéna v Nagasaki a pak jedna akční scéna na střeše vlaku, což je zatraceně málo. Největším pozitivem filmu je beze sporu Hugh Jackman, který má zřejmě postavu Wolverina už dostatečně zažitou, hraje ji dobře a působí stylově snad ve všech scénách, ve kterých se objevuje. Díky němu film šlape a dá se jakžtakž ustát, protože jinak by to byla nuda strašná.

[FanMovie 23. 6. 2015]