Hobit: Šmakova dračí poušť

Rok se s rokem sešel a máme tu prostřední část epické trilogie podle knižní předlohy J. R. R. Tolkiena s názvem Hobit. Předpokládám, že ti z vás, kteří se na Šmakovu dračí poušť vypraví do kina, už viděli jedničku, takže jistě nemá smysl tu sumírovat, o čem film je, kdo jsou jeho hrdinové, o co jim jde a kdože má být ten Šmak.

Většina problémů, kterými trpěl předchozí díl s podtitulem Neočekávaná cesta, vyvstávala z marketingového rozhodnutí rozdělit tří set stránkový román na třetiny a každý natáhnout na bezmála tříhodinovou délku. Z produkčního hlediska šlo o krok zcela logický a racionální, ale zároveň to bylo to nejhorší možné východisko, kvůli němuž první film výrazně utrpěl a působil pak protahovaně a zdlouhavě. Je fakt, že režisér Peter Jackson musel děj uměle nastavovat různými odbočkami, pod zápletkami a vedlejšími postavami, které byste v nepříliš objemné předloze asi těžko hledali. A to se týká i druhé části Hobita, která ale funguje minimálně o řád lépe než část první, a to hned z několika důvodů.

V recenzi na Neočekávanou cestu jsem napsal, že to je takový mdlý rozjezd, dietní náhražka pánoprstenovské trilogie a příslib něčeho většího a lepšího. No a teď je to tady. Šmakova dračí poušť je výrazně vyzrálejší, dospělejší a uchopenější, jako by se Jackson teprve teď postupně rozjížděl a pomalu přidával rychlost, aby nakonec skončil rozjetý na plné otáčky. Je to vynikající režisér, nicméně jeho záměr natočit fantasy pohádku pro děti (což Hobit je) jako epický mega-velkofilm za stamiliony dolarů a de facto tak zopakovat Pána prstenů mi přišel nanejvýš podivný a pro tento typ látky nevhodný, ale nyní se to konečně začalo vyplácet. Pryč jsou extra dlouhé expozice na Dně pytle a představování trpaslíků, kteří neopomenou zazpívat si veselou písničku. Pryč jsou srandovní digitální skřeti a nepřátelé dělající humory. Tento film je temnější a strašidelnější, napínavější a dynamičtější a nepřátelé jsou nebezpečnější a hrozivější (útoky obřích pavouků strčí hravě do kapsy Odulu z Pána Prstenů i Aragoga z Harryho Pottera, arachnofobikové jistě zaplesají). Téměř tříhodinová délka navíc umožnila Jacksonovi trochu si pohrát s různými subžánry, takže např. pasáž, kdy hrdinové prchají v sudech plovoucích po proudu řeky a odrážejí útoky skřetů a elfů, kteří se mezi sebou zabíjejí na přilehlých březích, připomíná svou nápaditou choreografií a přehnanou absurditou animované grotesky (což se týká i sestřelení šípu šípem, dýky schované v trpasličích vousech a podobných ptákovin). Dále by se našlo několik vyloženě hororových scén, westernový úvod, do filmu uměle vsazená mezidruhová romantická linie mezi elfkou a trpaslíkem, která je zaručeně nejhorší složkou filmu, a dojde i na pár gagů a na legrační hlášky, většinou odkazující na Pána prstenů (Peter Jackson chroupající mrkev se před plátnem projde hned v páté vteřině filmu).

Je poměrně osvěžující, že oproti jedničce, kde pokaždé, když šlo do tuhého a hrdinům šlo o život, se jako deus ex machina objevil z ničeho nic Gandalf, udělal magii a všechny zachránil. Tady to netrvá moc dlouho, než se čaroděj odtrhne od skupiny a jde si hrát na vlastní píseček někam do hor a zkoumat, co se to tam objevilo za temnou sílu. A to, co tam najde,… tvoří snad nejpůsobivější scénu celého filmu. Trpaslíci a Bilbo tím pádem putují na vlastní pěst a musejí se s nástrahami a s nebezpečím vypořádat sami, což je o něco funkčnější přístup. Sice se tentokrát zas zčistajasna vynořují na pomoc elfové a zlí skřeti jsou hrdinům neustále v patách, přestože ti se zrovna vymotali ze spárů životu nebezpečného lesa, ale co naplat.

Šmakova dračí poušť netrpí tolika problémy jako její předchůdce, přesto ale také urputně bojuje s občasnými ztrátami tempa a se zbytečně nastavovanými scénami (což se týká hlavně dialogů). Na libovolný díl Pána prstenů pořád nemá, ale v určitých okamžicích se mu kvalitativně blíží (a v některých ho dokonce pokořuje), což je podstatné zlepšení po Neočekávané cestě, kde snad kromě hádanek ve tmě a skalních obrů nebyla jediná scéna, která by mě jakkoli ohromila. Tady jich je podstatně víc a jsou promyšlenější. Skládají konzistentnější a kompaktnější celek. Režie je samozřejmě skvělá a výborné jsou i herecké výkony opravdu snad všech zúčastněných. Nejlepší dojem zanechává s přehledem Martin Freeman coby Bilbo Pytlík, ve kterém se po nalezení prstenu perou složitější emoce a je radost sledovat, jak si s nimi tento původně komediální herec umí snadno poradit. Do hereckého obsazení se vrátil Orlando Bloom alias elf Legolas, do party se přidali mimo jiné Luke Evans v roli převozníka Barda (je Bloomovi hrozně podobný) či Evangeline Lilly jako elfka Tauriel (protagonistka zmíněné romantické linie, která je ve filmu jako pěst na oko jen proto, aby tam vůbec nějaká ta romantika byla).

Zkrátka je to profesionálně odvedený kus řemeslně kvalitní filmařiny, o kterém se dá říct, že jen málo věcí je v něm nepodařených a většinu jich tvoří jen drobné nedostatky. Průměrný divák si podle mě pořád nemá šanci udělat jasno v tom, který trpaslík je který. Chvílemi se ve filmu operuje s bizarními názvy a jmény, aniž by bylo náležitě vysvětleno, oč jde, což je místy matoucí. Hudba Howarda Shorea je až brutálně epická a jede naplno, i když se v dané scéně třeba nic mimořádně velkolepého neděje (např. kdy si dva lidé povídají). Emocionálně by film mohl fungovat o něco lépe, protože jen k minimu postav si divák vytvoří takový vztah, jaký by byl potřeba. Na to by ale snímek musel být ještě syrovější a méně pohádkový. Obligátních novozélandských krajinek je tu však přehršel.

Největším lákadlem je nepochybně samotný drak Šmak. Upřímně jsem se zamyslel, jestli jsem někdy viděl lepšího filmového draka a odpověď je: Ne, neviděl. Šmak je z nich opravdu nejlepší. Nejen, že je perfektně nadesignovaný, profesionálně zanimovaný a skvostně nadabovaný Benedictem Cumberbatchem, ale ještě si ho dosyta užijete, protože souboje s ním, honičky a schovávačky v Osamělé hoře trvají asi půl hodiny. Šmak je ideálním prostředkem pro vytvoření maximálně efektního finále filmu, kdy se ještě naposledy pořádně přiloží pod kotel, než film skončí. Cliffhanger před závěrečnými titulky je pořádný, avšak není žádným překvapením, o co v závěrečné části Hobita půjde. Ne snad jen díky znalosti knižní předlohy. Snímek si totiž pro epické vyvrcholení ve třetí části připravuje ve svém průběhu podhoubí a skládá všechny kousíčky skládanky dohromady, aby pak mohl už jen vše zdárně dovršit a dovést do konce. Teď už nezbývá, než čekat další rok.

[FanMovie 28. 12. 2013]