Sherlock Holmes: Hra stínů (Sherlock Holmes: A Game of Shadows)

Robert Downey jr. má vedle Iron Mana slibně rozjetou i sérii o Sherlocku Holmesovi. Předchozí film byl novátorský, svěží a vtipný a připoměl všem, jak má takový dobrodružný film vypadat. Hlavní je nezapomenout na humor, pohlídat si akci a vybrat představitele, kteří umí perfektně spolupracovat. Všechno se tehdy povedlo. Do puntíku.

Navíc bylo jasné, že se Sherlock tentokrát utká s profesorem Moriartym a pokusí se mu zabránit v rozpoutání první světové války o desetiletí dříve. Chtě nechtě se k němu musí přidat i čerstvě ženatý doktor Watson, protože Moriarty nehodlá nechat na pokoji ani jeho, ani jeho novomanželku, a rád by přes ně zničil Holmese.

Znovu se setkáváme se smrští dialogových přestřelek, které perfektně ovládá jak Downey, tak Jude Law. Dočkáme se Sherlockových převleků a vtipných situací, které z nich vyplývají. Guy Ritchie opět servíruje akcí nabité dobrodružství, které se tentokrát táhne kontinentální Evropou. Do týmu přibrali věštící cikánku Noomi Rapace, jejíž hvězda po švédské trilogii Milenium stoupá a nevýrazného Jareda Harrise.

Ritchie akci seká s rychlostí kulometu nebo některého ze samopalů, které vyrábí Moriartyho továrny. Jedna akční scéna stíhá druhou v tempu, které má jediný účel: zabránit nám v přemýšlení nad tím, jak pitomé to vlastně je. A daří se. Ale po odchodu z kina si člověk uvědomí první problémy. Úmorně dlouhý začátek. Cestovatelské nadšení, které jakoby se snažilo nahradit dějový vývoj.

Jakkoliv se všichni zúčastnění snaží, z filmu jakoby se vytratilo nadšení, které z prvního dílu odkapávalo každou chvilku. Vysmívaný překombinovaný příběh prvního dílu, kde Sherlock zdánlivě bojoval s magií, nahradilo cestovatelské dobdrodružství natočené podle schématu “co lokace, to akce”.

Děj prvního dílu totiž bylo to, co divákovu pozornost drželo. Na jednu stranu všichni věděli, že veškerá magie, která se ve filmu objevuje, bude racionálně vysvětlená. Na druhou stranu ale udržovala diváka v napětí. Plán profesora Moriartyho ve Hře stínů je ale zoufale průhledný a divák nepotřebuje být Sherlock Holmes na to, aby věděl, co se děje a jak udeří příště. Navíc má film něco málo přes dvě hodiny, což zoufale jednoduchému ději vůbec nepomáhá. Spíš naopak.

Hra stínů doplatila na totéž, na co tolik jiných filmů před ní. Na odfláknutý příběh, na němž je vidět, že by autoři ocenili pár dalších týdnů na pilování samotného děje. Ale pořád jde o velmi slušný film. Ale všechno ostatní funguje tak, jak má, a zlomové scénáristické dílo přece nikdo nečekal.

[FanMovie]