Bratr bratrovi pomůže

»I u nás platí zednářské heslo "Bratr bratrovi pomůže za každé situace". Když se dostanu do průšvihu, jsem si jistý, že mě ostatní nenechají na holičkách,« vyzdvihuje výhody této platformy nejmenovaný manažer, který pomáhal zakládat jeden ze zmíněných klubů.

Boháček dodává, že privátní kluby a zednáři mají společné hlavně to, že jde o neveřejné spolky.

 »To ale neznamená, že jsou tajné, jde o klasická občanská sdružení,« podotýká.

Pod tou naší starou Lípou

Jestli byla v minulosti nějakému klubu dávána zednářská nálepka, tak to bylo Sdružení Lípa. Zejména v jeho počátcích. U vzniku Lípy stál zesnulý česko-venezuelsko-americký podnikatel Pedro J. Pick, muž spjatý s privatizací SPT Telecomu (dnes Telefónica O2).

A co Klaus?

Sdružení Lípa se v době opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD připisovaly značné politické ambice. Podle oposmluvních špiček mělo jít o pokus o vytvoření nového mocenského centra. Řada lidí je dodnes přesvědčena, že veškeré zlomové okamžiky tehdejších let - takzvaná Dřevíčská výzva, výzva »Děkujeme, odejděte«, krize v České televizi, pád IPB a následné převzetí ČSOB - byly řízenými ataky organizovanými z jednoho místa. A tím mělo být Sdružení Lípa.

Už to není, co bývalo

Nestárnoucí Golem

Podobný pocit úpadku zažil už před patnácti lety i podnikatel a hudebník Martin Kratochvíl, zakladatel Golem Clubu, snad prvního skutečně podnikatelského klubu v Praze (1991).

Krizové období přečkalo asi patnáct kmenových členů, někteří zbankrotovali, později byla přijata řada nováčků. Před osmi lety klub opustil i zakládající člen Michael Kocáb, ministr pro lidská práva.

Soupis hostů debat nyní čítá stovky jmen, jednou ročně chodívá přednášet Václav Klaus, přišli i Mirek Topolánek, Alexandr Vondra, Ivan Kočárník, Václav Havel, Eduard Janota.

»Je to tu asi jako Klausův CEP, jenže my nic nevydáváme knižně,« myslí si Kratochvíl, avšak Golem Club je přístupný jen zvaným hostům. Byznys se v Golemu dělá, ale především prý jde o intelektuální diskusi.

»Jsme taková rodina, já mám naše debatní úterky jako drogu. Hosté, kteří sem chodí už déle, jako třeba Klaus, tu říkají věci, které nedejbože aby někdo napsal. Ale je to privátní půda, nikdy nikdo nezneužíval ani komerčně nepoužil informace zde získané,« zdůrazňuje.

Kamarádi z Malé Strany

Kdo by neznal Válečka, Gábinu a další hrdiny kdysi populárního dětského seriálu Kamarádi z prostředí Malé Strany. Jeho pokračování by dnes mohlo nést název Appia.

Tak se totiž jmenuje další z pražských diskusních klubů, jehož setkání se každé dva měsíce konají jen pár metrů od Válečkova filmového bydliště, na malostranském Jánském vršku. Přesněji v rezidenci Appia ve Šporkově ulici. Objekt provozuje známý pražský hoteliér Jan Dostál, který se debat také účastní.

Appia je místem, kde se potkávají například ekonomové Miroslav Zámečník, Michal Mejstřík, Pavel Kohout, dále třeba topmanažer z Microsoftu Jan Mühlfeit, viceguvernér ČNB Miroslav Singer, šéf Vojenského zpravodajství Ondrej Páleník, bývalý místopředseda vlády Alexandr Vondra, novináři Pavel Páral, Viliam Buchert či Jefim Fištejn.

Jakýmsi otcem zakladatelem je Jan Veverka, nynější tajemník generálního ředitele Českých drah.

První schůzky začaly již před pěti lety, kdy byl Veverka ještě privátním bankéřem působícím v Citibank.

»Začal jsem to dělat jako besedy pro své tehdejší klienty, až se to vyvinulo do současné podoby,« vzpomíná Veverka.

Vzhledem k Veverkově angažmá asi nepřekvapí, že se Appie dodnes účastní téměř kompletní management Českých drah, dokonce lze tvrdit - a Veverka to nezastírá -, že v prostředí Appie došlo k jeho zformování. Odtud se znají generální ředitel Petr Žaluda (dříve pojišťovna Axa), náměstek drah pro správu majetku Milan Matzenauer (dříve stavební firma Skanska), náměstek pro ekonomiku Michal Nebeský (dříve Citibank) a dnes už bývalý personální náměstek Milan Ruttner (dříve také Citibank).

Appia, na jejíž akce chodí obvykle 30 až 40 lidí, pořádá besedy, kam jsou jako přednášející zváni přední politici, ekonomové i právníci. Přednášel tu například šéf ODS Mirek Topolánek, předseda ČSSD Jiří Paroubek, generální ředitel ČEZ Martin Roman, o školství mluvil Václav Klaus mladší. Naposledy, loni v prosinci, v Appii přednášel o stavu české justice advokát Tomáš Sokol.

Akce moderuje novinář Pavel Páral, který je dnes i jakousi neformální duší celého projektu. Jak Páral uvádí, došlo v roce 2008 k pokusu činnost Appia více formalizovat, když bylo založeno občanské sdružení Appia.

Předsedou sdružení je ekonom Michal Mejstřík. Pod touto hlavičkou však žádné aktivity dosud oficiálně neprobíhají. »Slíbil jsem, že se o to budu starat, ale zatím se to pořádně nerozjelo,« uvedl Mejstřík poněkud rozpačitě na dotaz týdeníku Ekonom s tím, že prý mělo jít hlavně o akce ve prospěch školství. »Naším kontem zatím neprošlo ani pět korun,« tvrdí.

Na slovíčko ke knihkupci

Odlehlá a luxusní lokalita pražské Bubenče je pro schůzky byznysmenů jako stvořená. A novobarokní vila se zahradou, postavená ve třicátých letech rodinou pana Fischla, obchodníka s vínem a likéry, pak ještě víc.

Dvoupatrový objekt si před pěti lety pronajala společnost s ručením omezeným Prague Business Club (PBC), jejímž stoprocentním vlastníkem je bývalý podnikatel v oboru knižního velkoobchodu Luboš Drobík.

»V roce 2000 jsem byl vyčerpaný z podnikání v podmínkách raného kapitalismu 90. let, hledal jsem nový, smysluplný produkt. Rozhodl jsem se prodávat vztahy mezi lidmi,« vypráví, jak se stal provozovatelem klubu na »plný úvazek«.

Spolu s tehdejší manželkou začali od nuly, v prvních pěti letech měli pronajatou vilu v Rooseveltově ulici. »Sháněli jsme tehdy do klubu kdekoho, kdo byl ochoten platit a občas chodil v saku, aby zapadal do klubové kultury,« vzpomíná dnes Drobík s úsměvem na počáteční potíže.

Dnes už je klub ekonomicky soběstačný, vydělává na sebe, má zhruba dvě stovky členů. Jsou to všechno Češi, jména ale Drobík prozradit odmítl s výjimkou expolitika Daniela Kroupy (z bývalé ODA), houslisty Jaroslava Svěceného či historika Petra Hory Hořejše.

Charakteristické pro malé české prostředí je členství osobností ve více klubech zároveň. Drobík totiž chodí třeba i na akce Lípy nebo do Golem Clubu Martina Kratochvíla, který zase naopak navštěvuje diskusní večery v Prague Business Clubu i akce Lípy.

»Členové jsou zde zákazníky a chodí sem na besedy, které jim dle jejich přání připravuji,« popisuje Drobík náplň PBC.

Anglie v Bubenči

Pravidelných seancí s hosty se účastní obvykle zhruba dvacítka členů, avšak luxusní interiér bubenečské vily, připomínající klasický anglický klub, umožňuje i jiné akce. V přízemí je kromě salonu i knihovna a jídelna s vlastním cateringem, ve vyšších patrech konferenční sál a ubytovací pokoje, vše pochopitelně pouze pro členy.

»Dělá se tu i byznys, samozřejmě. To je důležitá součást našeho života a já to maximálně podporuji. Dávám lidi dohromady, aby se jim dařilo a aby měli peníze. Ale zároveň jim říkám, že nejdůležitější v životě je změna myšlení, která vede ke štěstí,« neustále zdůrazňuje Drobík svou filantropickou touhu kultivovat život české elity.

»Chci, aby tento klub byl dále kapitalizován a aby byl opravdu bohatý, abych mohl co nejvíc peněz rozdat potřebným. A toužím být i mocným mužem, abych mohl ovlivňovat tendence ve společnosti směrem k naplnění a radosti každého člověka. Takový traktorista toho ze své sedačky moc neudělá, my ale můžeme strašně moc,« zní jeho recept proti úpadku světa.

Přesto právě PBC Drobíkovi před lety rozbil manželství.

»Jednak docházely peníze, jednak jsme se se ženou dokázali do krve pohádat, kdo z nás bude moderovat debatu s guvernérem ČNB Zdeňkem Tůmou. Takovéhle blbosti zanechají ve vztahu paseku a manželka cítila potřebu z tohoto blázince odejít,« líčí Drobík dnes už s úsměvem. Kuriózní je, že Romana Šedá, dříve Drobíková, je dnes prezidentkou konkurenčního Czech Business Clubu.

Jako hosté Drobíkových »hostin« se už v Bubenči vystřídaly snad všechny špičky české politiky i byznysu. Vyjma prezidenta Václava Klause.

»Několikrát jsem ho zval. Říkal, že by rád přišel, že o nás ví, ale že všechno musí mít nějakou myšlenku. To jsem nepochopil. Pak mi kdosi poradil, že by bylo dobré nějak podpořit jeho nadaci. Jestli to je ta myšlenka, tak nadaci manželů Klausových klidně podpořím,« usmívá se Luboš Drobík.

Dlouhého zimní večery

Řada takových debatních kroužků je vyloženě neformálních a má spíše charakter pravidelného přátelského posezení. Tak třeba večery konané zhruba jednou za čtvrt roku v rodinném domě již jednou zmíněného účastníka Lípy Vladimíra Dlouhého.

I proto je Dlouhý poněkud nerudný, když se jej někdo na tuto věc ptá. »Je to soukromá věc, a já nevím, proč bych měl někomu říkat, koho si zvu domů. Já jsem o tom nikdy nemluvil a požádal jsem i ty účastníky, aby o tom nemluvili. Navíc se to už dlouho neuskutečnilo, protože jsme měli nějaké smutné události v rodině, « reaguje Dlouhý.

I u Dlouhých je možno natrefit představitele světa peněz (třeba šéfa ČNB Zdeňka Tůmu), médií (například novináři Jefim Fištejn a Karel Steigerwald) a společenského života (ředitel Židovského muzea v Praze Leo Pavlát). Nedávno se diskutovalo například o kontroverzním díle výtvarníka Davida Černého Entropa, které v době českého předsednictví vzbudilo velké vášně v Bruselu. »Kvůli tomu se tam téměř do krve pohádal režisér Jan Hřebejk s ředitelem Národní galerie Milanem Knížákem,« vzpomíná jeden z účastníků. A právě toto oceňuje na diskusích u Dlouhého, že dochází ke skutečným názorovým střetům, že to není místo, kde si všichni notují a plácají se po ramenou.

Lvi v Praze a v regionech

Nejde ale jen o Prahu. Mimo hlavní město mají velkou váhu Rotary kluby, jejichž praotcem je klub založený roku 1905 v Chicagu zednářem Paulem Harrisem. Působí de facto v každém městě okresního formátu, kde obvykle sdružují místní podnikatelskou, politickou a kulturní smetánku. Scházejí se každý týden, aby jednaly o aktuálních projektech.

Rotariáni se sice zaměřují na různé dobročinné aktivity, ale není pochyb, že i tyto kluby pomáhají upevňovat místní sociální sítě mezi lidmi, kteří se honosí neformálním titulem »decision maker«.

Obdobný charakter (i původ) mají také kluby Lionálů čili Lions kluby.

»V listopadu jsme si na diskusi pozvali bývalého studentského revolucionáře a dnešního diplomata Václava Bartušku, jenže místo vzpomínání na listopad 1989 se hlavně povídalo o energetické bezpečnosti Česka,« potvrzuje sítotvornou roli Lionálů Andor Šándor, prezident Lions Clubu Praha - Orel a v minulosti také náčelník vojenské zpravodajské služby.

Výkladní skříní klubu je charita, v případě klubu Praha - Orel statisícové částky pro Pobytové rehabilitační a rekvalifikační středisko pro nevidomé na pražské Dědině.

Stejně důležité jsou však klubové schůze, kde mimo jiné probíhá i »iniciační řízení« s novými členy. »Někdy popijíme dlouho do noci,« potvrdil jeden z častých hostů.

Šándorův klub má za členy i šlechtice, proto se některá z pravidelných měsíčních setkání konala i mimo pražský Lví dvůr, třeba na zámku Jana Dobřenského v Chotěboři nebo na Blatné patřící Janu Hildprandtovi. Také v Lions clubu Praha - Orel už se jako hosté debat vystřídaly všechny politické i byznysové špičky, například expremiér Jiří Paroubek nebo někdejší vicepremiér Martin Jahn.

Démon alkohol

Když jsme na počátku hovořili o tom, že privátní kluby se zednářům v některých rysech podobají, tak je tu i základní rozdíl.

Chybějí rituály, které vedle »bílé tabule« (což je vlastně normální večeře doplněná rozpravou a povinnými přípitky) představují nedílnou součást tradičního zednářského života. Žádné lidské lebky, zednářské zástěry, bílé rukavice a svíce. To v privátních klubech zatím neuvidíte.

Jeden společný rituál je však přece jen možné vypozorovat.

»Většinou to skončí tak, že se spolu ožereme. Minule jsme dopadli tak, že jsme skončili ve tři hodiny ráno a partnerka mi pak doma musela pomáhat zout boty,« říká jeden z manažerů. Když se takový večírek vydaří, po půlnoci se prý někteří návštěvníci neostýchají »hulit trávu«.

U starých dobrých zednářů, svobodných mužů dobré pověsti, kteří svůj původ odvozují z cechů středověkých stavitelů chrámů, by takové poklesky asi neprošly. Novodobí »zednáři«, s ohledem na současné kulisy hovořme spíše o betonářích, tak upjatí nejsou.

Mezi základní ctnosti zednáře patří také pravidlo, že by měl dodržovat zákony své země. I toto pravidlo je v moderní společnosti relativizováno. Dokreslit to lze vzpomínkou jednoho z účastníků nedávného diskusního večera, na němž nejmenovaný manažer nejmenované státem ovládané firmy veřejně mluvil o tom, že »všichni přece máme černé fondy, a kdo tvrdí, že je nemá, tak lže«.

Mnohé může takový výrok šokovat, svědčí však o maximální míře otevřenosti a vzájemné důvěry. I to je důvod, proč jde o večery určené jen pro prověřené osoby, které umějí držet jazyk za zuby.

Dnes už o skutečných zednářích téměř neslyšíme, ačkoliv v jednotlivých českých lóžích bychom našli asi tisícovku členů. Pro srovnání, za první republiky, kdy v nich bylo možné nalézt taková esa jako Edvarda Beneše, Aloise Rašína či Jana Masaryka, jich bylo na čtyři tisíce.

• www.ekonom.ihned.cz
• www.lidovky.cz
• www.reflex.cz
• www.rotary.cz
• www.lipa.cz
• www.templumsapientiae.cz

 [JJ, 26.3.2010]