Bitva u Vídně aneb Stopka mohamedánům

Islám byl nepřátelský vůči ostatním náboženstvím odjakživa. Nebylo období, kdy by se mohamedáni nesnažili dobývat území bezvěrců, neexistoval delší časový úsek, kdy by nebyl veden z jejich strany džihád. Od svého vzniku v roce 622 islám expandoval a válcoval národy okolo sebe. Středověk byl náboženských válek plný a začátek novověku pokračoval v této tendenci.

Jednou z nejklíčovějších bitev novověku, jednou z nejhlavnějších bitev proti mohamedánům, jednou z nejdůležitějších bitev pro Evropu byla bitva u Vídně roku 1683. Pozor, abychom čtenářům nevnesli do dějin zmatek, musíme je upozornit, že roku 1529 proběhla ještě jedna bitva u Vídně a také se týkala obrany Evropy před islámským nebezpečím. Tehdy Vídeň obléhal samotný Sulejman. No ale zpátky k bitvě z roku 1683. Velkovezír Osmanské říše - generál Kara Mustafa Paša byl rozhodnut dobýt Evropu. Postupoval přes Balkán směrem na Uhry, kde dobyl dnešní Budapešť a následně se jeho vojska dostala až na Moravu. Habsburská říše se tehdy zmítala ve zmatcích, a to jednak z touhy Maďarů po zrovnoprávnění a dále ještě nebyla země zcela zpamatována z třicetileté války a následných změnách. Francouzští, Španělští i Britští panovníci si tehdy neuvědomovali důležitost Habsburské monarchie, jakožto hlavního štítu proti Osmanům. Na území Rakouska se sváděly ty nejtěžší bitvy o zachování křesťanské Evropy. Ze západu ne vždy přišla ta správná podpora. Nyní se situace opakovala. Pokud by padlo Rakouské mocnářství, měl by Kara Mustafa volnou ruku v oblasti západní Evropy a bylo by velmi, velmi těžké ho zastavit.

14. července 1683 dorazila Osmanská vojska k branám Vídně. Turci s sebou přitáhli také oddíly Michala I. Apafi, který zverboval v Uhrách armádu povstalců a dále stálo na straně útočníků Moldavské vévodství. K tomu je třeba přičíst problémy v Uhrách, kde zaměstnával vojska Rakouské armády dalším povstáním. A za této situace, kdy Vídeň byla prakticky téměř bez spojenců (ty papírové nepočítáme), přitáhlo k tomuto městu celkem na 200 000 mužů se 130 děly a 20 těžkými kanóny. Vídeňská posádka čítala na 15 000 mužů plus asi 5 000 dobrovolníků a byla vybavena také několika stovkami převážně lehkých děl. Vídeň byla obklíčena. Nebylo možno dostat se ven ani dovnitř. Kdo neutekl, už neuteče. Toto obléhání, které mělo obránce zcela vyhladovět a zdecimovat různými infekčními nemocemi, trvalo přes dva měsíce. Vídeňané měli málo možností, jak se bránit. Naštěstí posily již byly na cestě.

Těmi posilami byla spojená vojska polského krále Jana III. Sobieského, jednoho z nejznámějších turkobijců v dějinách. Po jeho boku mu stál Karel V. Lotrinský a Jan Jiří III. Tato armáda čítala celkem 150 000 mužů plus asi 150 děl. Byly mezi nimi i české či moravské jednotky. Nejslavnější je však neohrožená jízda polských okřídlených husarů, kteří Turky doslova roznesli na kopytech svých koní. Výhodou a štěstím křesťanské armády bylo, že se orientovala směrem dovnitř a z vnější strany nebyla nikterak chráněna. Janičáři, mameluci a všichni další při příjezdu armády zkoprněli údivem a než se stihli zformovat do obranných sestav nebo se aspoň dát na ústup, byli už masakrováni vojsky křesťanské aliance. Jakmile byla odblokována vídeňská posádka, přidala se k bitvě i ona a to byl pro tureckou armádu poslední hřebíček do rakve. Evropa se hlavně díky Polákům hrdinně ubránila muslimské přesile a Evropu na několik stovek let zachránila.

[MJ 5. 9. 2017]