Čeljabinský incident aneb jak Čechoslováci ovládli část Ruska

Pojem československé legie zná většina lidí pouze jako frázi ze školy, v tom lepším případě ji zná z televize z projevů významných lidí. Kdo to ale legionáři byli? O co jim šlo a jaký měli ve světě ohlas? Zkusme si připomenout jeden z nejzajímavějších momentů ze života československých vojáků, kteří bojovali za svou drahou, ale dosud neexistující vlast.

Po vyhraných bitvách u Zborova a Bachmače, kde československé jednotky zcela převálcovaly jednotky Německa i Rakouska-Uherska, si legionáři získali velmi vysoký kredit u spojenců i respekt ze strany nepřátel. První světová válka byla pro ruskou stranu již ukončená, neboť 3. března 1918 podepsali Brest-Litevský mír, díky němuž za velmi nevýhodných podmínek vycouvali ze zákopů evropských bojišť, aby mohli řešit vnitrostátní problémy. Zejména revoluci vedenou bolševickými jednotkami. Československá strana neměla žádný zájem se účastnit bojů a jediné, co si skutečně legionáři přáli, bylo urychlené opuštění Ruska, které se zmítalo v jednom velkém válečném ohni. Po opuštění této nestabilní země mohli pokračovat v bojích proti Centrálním mocnostem na západní frontě, cílem cesty spousty československých vojáků byla tedy Francie. Jediná cesta byla přes celé Rusko až do Vladivostoku a následně lodí přepravit do Evropy. K tomu bylo nutné využít železnice vedoucí východo-západním směrem, tzv. transsibiřskou magistrálou.

Rusové ale trvali na tom, že čeští vojáci musí být zcela odzbrojeni, aby se mohli touto cestou vydat. To by ale mohlo znamenat sebevražedné jednání, protože v zemi zuřila občanská válka a kdokoli mohl být vydán na milost a nemilost různým bandám. Navíc v zemi velmi stoupla kriminalita, protože toto nestabilní prostředí tvořilo pro zločince všeho druhu živnou půdu. Čechoslováci tedy odmítli odevzdat zbraně, čímž si proti sobě poštvali ruskou administrativu. Ta začala vlaky s legionáři zastavovat a celkově jim Rusové komplikovali cestu, zatímco vlaky se zajatci Rakouska-Uherska a Německa měly volný průjezd. Tito vojáci se tak rychle mohli vracet zpátky na frontu (tentokrát na západní). Toto všechno československé legionáře velmi rozčilovalo, ale raději se přizpůsobili, než aby řešili situaci zbytečným krveprolitím.

Vše se ale změnilo ve chvíli, kdy legionáři čekali na nádraží a z pomalu se rozjíždějícího se vlaku hodil někdo (rakousko-uherský zajatec) na ně kus železa, které přivedlo jednomu československému vojákovi nehezké zranění (některé zdroje hovoří, že zraněním podlehl). Legionáři tedy vlak zastavili a útočníka zabili. Zanedlouho se objevili bolševici, kteří vydali prohlášení, že je třeba každého československého legionáře zastřelit. Ti byli v nezáviděníhodné situaci – buď se mohli vzdát a být odvedeni do lágrů anebo bojovat o své životy i za cenu ztrát na obou stranách.

Československý armádní sbor tedy začal proti bolševikům bojovat a vyhrával jednu potyčku za druhou, za níž nechávali čeští vojáci jen zraněné, zajaté anebo mrtvé Rusy. Aby se mohli dostat domů, museli ovládnout transsibiřskou magistrálu. Za pár měsíců se podařilo něco, co doslova šokovalo celý svět. 45 000 příslušníku československého vojska měl pod kontrolou území o rozloze 1,5 mil km², což je téměř 20x větší rozloha, než má dnešní Česká republika. Rusům začalo být vlastní rčení: „Raději bojovat s čertem než s Čechem“. Díky československým legiím docházelo ke zpožďování návratu zajatců centrálních mocností, čímž Německu na západní frontě chyběly lidské zdroje a válka se zkrátila o několik týdnů, ne-li měsíců.

Čeljabinský incident znamenal v působení československých legií zvrat. Zatímco do té doby se snažili legionáři respektovat ruská nařízení a přizpůsobovali se, od incidentu to už nebylo možné. Vzali situaci do vlastních rukou, na dobytém území zavedli pořádek, právo a řád. Dokázali ovládnout podstatnou část Ruska a také díky jejich hrdinským činům mohl vzniknout samostatný československý stát.

[MJ 6. 9. 2012]