Krvavá lázeň u Verdunu

Verdun – francouzské město obležené systémem důmyslných pevností se stalo místem krvavých bojů v roce 1916. Bitva to byla natolik hrozivá a přinesla tolik mrtvých na obou stranách, že se slovo Verdun stalo symbolem pro nekonečná jatka.

Již první měsíce Velké války napověděly, že se nebude jednat o bleskovou válku a že vojáci do Vánoc doma nebudou. Počáteční nadšení válčících stran, že konečně se už někdo odvážil k tomu nevyhnutelnému kroku, se každým týdnem snižovalo. Obě strany se zakopaly a začaly držet pozice pomocí kulometných hnízd, ostnatého drátu a systému zákopů. Tato situace přinesla na dlouhou dobu jakýsi pat, který nebyla ani jedna strana schopna zatím známými prostředky prolomit. Naděje na změnu situace byla minimální a generálové museli přijít s něčím novým, protože při dosavadní způsob boje byl spíše jen hromadnými popravami – vojáci byli hromadně posílání na jatka, sloužili jako krmivo kulometům a kanónům. Náčelník německého generálního štábu Erich von Falkenhayn přišel s řešením – dobude pevnostní systém v oblasti Verdun, kterým francouzskou armádu velmi oslabí a ze strategického hlediska získá silný opěrný bod. Díky tomu, že Verdun byl silně opevněn, byly lidské rezervy přesouvány na ohroženější úseky fronty a v pevnostech nebylo tolik mužů ani tolik výzbroje, kolik mělo původně být. Francouzi věřili, že Němcům se Verdun prolomit nepodaří. Mluvíme teď o konci roku 1915. Na nový rok 1916 začali Francouzi tušit, že se jim tato lehkovážnost nemusí vyplatit a začali Verdunský pevnostní systém znovu posilovat. Bylo již ale pozdě…

21. února 1916 začali Němci útočit. Jak bývalo zvykem, útok započal intenzivním dělostřeleckým bombardováním. Dělostřelecká příprava trvala přes 7 hodin a následná oblaka dýmu byla tak silná, že pozorovací letouny přes něho neviděly vůbec nic. Tisíce německých vojáků vyběhly proti rozbořeným pevnostem. Dělostřelectvo ale nezničilo tolik živé síly, kolik si Němci představovali a štěkot francouzských kulometů rozsekával těla Němců. Započala dlouhá a tuhá bitva. Francouzi byli časem přemoženi zejména kvůli vyčerpání munice. Klíčovou úlohu sehrála také pevnost Douaumont, která měla sloužit jako nejtěžší opěrný bod Francie, dokázalo se do ní vtěsnat až 500 mužů a izolovaně bránit daný úsek fronty. Jenže v této pevnosti bylo jen pár desítek vyčerpaných Francouzů a pevnost byla bez těžkých zbraní. Pro německé pluky nebyl problém tuto pevnost dostat do svých rukou.

Francouzská armáda se ale nehodlala vzdát celé oblasti jen tak. Velitelem operací v tomto regionu se stal Philippe Pétain, který dokázal uhájit většinu bunkrů ve Verdunské části fronty. Mezi typické rysy pro Verdunskou bitvu patří například to, že některé pevnosti změnily „majitele“ během 10 měsíců, co bitva trvala, třeba i 50x. Němci získali nějaké pevnosti, ty ale byly za pár dní dobyty zpátky a tak pořád dokola. Celé toto běsnění přitom stálo tisíce a tisíce lidských životů a nepřinesly vůbec nic. A když už byli Francouzi na pokraji vyčerpání, Němci již neměli dost sil situaci zvrátit. Bitva pomalu „končí“ už v létě, kdy si Němci uvědomují, že další plýtvání sil nemá cenu a pomalu začínají přesouvat jednotky na Sommu, kde by podle jejich mínění mohly lépe posloužit. Jako oficiální konec bitvy se pokládá zpětné dobytí pevností Louvemont a Bezonvaux v prosinci 1916. Celkem zde padlo 700 000 vojáků.

[MJ 18. 9. 2011]