Čeká nás asymetrický a velmi složitý konflikt, v němž Evropa nemůže vyhrát

Dějiny válečnictví jsou dlážděny hroby prognostiků a proroků, kteří se ve svých prohlášeních snažili určitě podobu budoucího konfliktu. Dějiny vojenství jsou nesourodým činitelem, který je společným jmenovatelem pro všechna lidská pokolení. Války byly na světě od doby, co přišel na svět první člověk. Válka o vodu, o jídlo, o prostor, o další zdroje. Na těchto faktech se nic nezměnilo za posledních 5 000 let. Mění se však charakter války. Každá ze stran se snaží překonat způsob válčení té druhé strany. V dějinách jsme byli několikrát svědky, jak se misky vah jednoduše přehouply a to, co bylo do té doby zárukou vítězství se přetavilo spíše v zátěž. Hovoříme například o kuších, palných zbraních, těžce obrněných a pomalých rytířích, o pěchotních zákopech, kulometu, tancích a podobně. Zažili jsme první, druhou a také studenou válku zastoupenou několika dílčími konflikty. V roce 1989 přichází období relativního klidu a zdá se, že přišel konec dějin. Nic se neděje, žádné konflikty nejsou a všechny národy světa dospěly k demokracii. Tento pohled zažila naše matička Země už v roce 1918. Nikdy nedopustíme tak strašnou válku! Je rok 2016 a všechno je jinak. Pomalu, ale jistě přicházejí v Evropě ke slovu totalitní režimy. Rychlosoudy, cenzura, trestní stíhání za názor. Na druhou stranu zde máme miliony migrantů, kteří jsou v Evropě nebo na cestě do Evropy a jejich pohled na svět je zcela jiný než pohled demokratického Evropana. Jaká bude příští válka? Jaké charakteristické prvky ponese příští konflikt?

Musíme vycházet z několika základních předpokladů. Tím hlavním je fakt, že Evropa jako vojensko-politický činitel nefunguje. Evropa má velmi slabé armády, které jsou oslabeny tím, že nemají žádný politický mandát ke své akceschopnosti. Pokud se politické elity bojí nebo nechtějí armády využít, ztrácí svůj potenciál a nakonec i význam. Dále Evropa rezignovala na obranu svých hranic, není potřeba vojenského útoku k překonání hranic, protože dobýt Evropu můžete i holýma rukama. Dalším faktorem, který Evropu sráží na kolena, je podlézavost a snaha zalíbit se islámským šejkům. Evropské zákony se pomalu přibližují těm, které panují v islámských zemích.

Tento konflikt velmi připomíná dvě historické paralely. A to situaci Římské říše, kdy ji rozvracely barbarské kmeny. Římská říše byla molochem. Obrem na hliněných nohou, který časem pozbýval svou akceschopnost. O tom, co se bude dít v Galii či Hispánii, rozhodovali senátoři z hlavního města Říma. Jednalo se o multikulturní svazek, který časem spěl ke svému rozpadu. A hlídat hranice této říše nebylo nic jednoduchého. Barbarům se podařilo tuto tisíciletou říši nakonec rozvrátit.

Druhá paralela může svádět k roku 1938 v Československu. Působily zde nacistické bojůvky, které podnikaly teroristické výpady proti všem druhům státní moci. Aby bylo rázně a jasně zasáhnuto, mezinárodní společenství vystupovalo váhavě a vůči Hitlerovi velmi umírněně a podlézavě. Nakonec byla oběť (Čechoslováci) vykresleni jako agresoři, což se nyní děje znovu. Agresoři (islámští teroristé a arabští barbaři) se zde staví do role obětí, kterým je nutno pomáhat a Západ na to slyší a zpívá jejich písničku.

V obou případech došlo ke zradě. Politické elity daného státu zradily své občany a různými předpisy a nařízeními vedly boj proti vlastnímu lidu, zatímco nově příchozí útočníky podporovali. Evropa je v nelehké situaci. V iluzi bezbřehé bezpečnosti a svobody jsme ztratili vůli za svou svobodu bojovat. Pod náhubkem politické korektnosti neumíme pojmenovat problémy pravými jmény. V následujícím konfliktu budou tři strany. Bude to nerovnoměrný boj mezi všudypřítomnými teroristy, polofungujícími státními represivními složkami a mezi stoupenci neonacistického, tvrdě rasistického hnutí. Bojovat se bude v ulicích, zpočátku za pomocí kamenů, zápalných lahví a tyčí. Do několika let tyto boje přerostou v plně ozbrojený zápas. Kromě armády a hranic ztratí státní moc další atributy státu. Pokud se situace rapidně nezmění, v horizontu deseti let přestane Anglie, Francie, Belgie a Německo mít kontrolu nad svým územím. Vzniknou zóny, kde nebude státní právo platit a státní složky zde nebudou mít žádnou moc. Státy budou rozvráceny na blízkovýchodní způsob. Zavládne anarchie jako v Afghánistánu či Iráku. Co má svůj začátek, musí mít logicky i svůj konec a je možné, že jsme svědky konce Evropy takové, jakou jsme ji znali.

[MJ 12. 1. 2016]