Hitlerovy šílené zbraně

Odborníci i laická veřejnost často řeší otázku, zda-li Hitler mohl vyhrát válku. Je to velice složitá otázka a není možné se přiklonit ani k jedné možnosti. Historie na „kdyby“ nehraje a situace se vyvinula tak, jak ji známe. Ovšem existuje tady několik bodů, které by mohly hovořit pro zvrat situace ve prospěch nacistů. Na našem webu jsme se zmínili v několika článcích o technologické vyspělosti Osy, ovšem nacisté zkoušeli štěstí i jiným způsobem. Hitler byl megaloman a vše, co bylo velké, mu přinášelo falešný pocit kontroly situace. V následujících řádcích si přiblížíme německé nápady a stroje na hranici šílenosti. O tom, že velikost a mohutnost stroje není ve válce to hlavní, se Hitler postupně přesvědčoval po všech svých porážkách.

Tank se spotřebou 3800 litrů na 100 km

Ať se to zdá třeba k nevíře, něco takového skutečně bylo vyrobeno. Jedná se o tank Maus o hmotnosti 190 tun (jen pro srovnání – vynikající sovětský tank T34 vážil 30 tun a jeden ze špičkových tanků současnosti M1 Abrams váží 60 tun), která však nebyl nikdy ve větší míře operačně nasazen. A není se co divit – tento kolos měl obrovské problémy pohnout sám se sebou, natož pak manévrovat v boji. Hitler dostal tuto hračku jako dárek na Vánoce roku 1943 a byl jí doslova unesen. Okamžitě nařídil výrobu 150 kusů tohoto monstra. Sériová výroba se však nikdy nerozběhla. Posádku tvořilo 6 mužů a pohon obstarával motor Daimler Benz o výkonu 1200 koní. Zajímavé je, že motor nepoháněl tank přímo, nýbrž přes dva elektromotory. Tank byl ale tak těžký, že se sotva pohyboval rychlostí 13 km/h a nejpikantnější je spotřeba paliva. Na 100 km po silnici spotřeboval 1400 litrů paliva, v terénu byl ještě žíznivější, to si řekl i o 3800 litrů na sto km. Z toho je patrné, že jeho dojezd i manévrovací schopnosti jsou mizivé. V krajině dojel maximálně 60 km. Co se týče bojového nasazení, sehrál jistou roli při obraně Berlína (on to byl tank skutečně výrazně zaměřený spíše na obranu než na prolamování linií nepřítele), ale nejsou žádná svědectví, která by potvrzovala, že na protivníka aspoň vystřelil. Některé kusy se dostaly do rukou Rudé armády, jiné byly záměrně zničeny, aby takto neskončily.

Stotunové éčko

Výše zmíněný Myška byla záležitostí továrny Krupp a konstruktéra Ferdinanda Porscheho, konkurence však představila i svůj vlastní projekt. Společnost Henschel vyvinula řadu E s číselným označením podle hmotnosti. Nejtěžší z nich a nakonec jediný, který se skutečně dostal do výroby, byl model E-100, tedy stotunový tank. Ovšem to byla pouze přibližná hodnota a nakonec se konstruktéři dostali až na číslo 140. Měl velmi silné pancéřování a jeho výzbroj tvořil 12,8 cm kanón spřažený s dalším kanónem – 7,5 cm. K tomu všemu navrch kulomet 7,92 mm. Oproti Mausu se jednalo o mnohem zdařilejší projekt, který však byl i tak velmi nepraktický a nepřinesl Němcům to, co potřebovali. Po silnici činil jeho dojezd 120 km a byl schopný se pohybovat až 40 km/h. Tento tank nebyl v boji nikdy nasazen.

Železniční dělo Gustav

Bojové vlaky nebyly za druhé světové války žádnou novinkou, ale málokoho by napadlo vytvořit dělo tak obrovské, že by i po železnici byl problém ho transportovat. Kanón Gustav, známý také jako Dora byl tak obrovský, že k jeho přepravě byly nutné dvoje koleje vedle sebe. Jelikož nebyl k dispozici od počátku války, Němci pro něj po dobytí téměř celé Evropy jen těžko hledali uplatnění, ale nakonec jej použili při dobývání Sevastopolu. Parametry jsou ohromující. Dostřel až 47 km, hmotnost náboje až 7 tun, délka celé střely i s nábojnicí činila 7,8 metru. Jako výmetná náplň bylo použito 450 kg střelného prachu. Opět se jednalo o projekt, který byl zbytečný a spolkl ohromné množství peněz i výrobních kapacit, které mohli nacisté využít jinak. Používání a zejména vývoj a výroba těchto šílených zbraní je bezesporu faktorem, díky němuž Hitler válku prohrál.

[MJ 8.3.2011]