Jak vypadá den běžného policisty? Zeptali jsme se za vás!

Exkluzivní rozhovor s policistou z Obvodního oddělení Frenštát pod Radhoštěm

1.           Jste preventistou PČR. Co tato práce obnáší?

Preventista PČR je klasickým policistou, který kromě běžných povinností pořádkového policisty spravuje agendu prevence, tedy spolupracuje s dalšími institucemi, zejména školami -od mateřských, přes základních až po střední. Samozřejmě se také věnuje dalším aktivitám - účastní se všech akcí, kde probíhá prezentace policie. Tento preventista dělá přednášky, spolupracuje s výchovnými poradci škol, sleduje socio-patologické jevy, zejména drogy, krádeže. U mě konkrétně to vypadá tak, že jsem v kontaktu se školami, sleduju, co se kde děje a ředitelé i učitelky se na mě mohou kdykoli obrátit. Dvakrát až třikrát do měsíce navštívím nějakou školu, kde si povídáme o policii, dopravní problematice, drogách, trestní odpovědnosti. Pro menší žáky pořádáme také různé soutěže, hry, ukazujeme jim policejní techniku a navlékáme je třeba také do neprůstřelných vest.

2.           Můžete popsat, jak vypadá obyčejný pracovní den policisty?

Policisté pracují ve 12 hodinových směnách, začínají buď v 7:00 nebo v 19:00. Běžný pracovní den vypadá tak, že přijdu do práce, převleču se do uniformy, vezmu si z trezoru zbraň, potom následuje tzv. rozdělení směny, kdy velitel určí, co kdo bude daný den dělat. Potom si sedneme k počítačům, podíváme se na přidělené spisy, pokyny a další úkoly, podíváme se na podrobnou denní instruktáž. Většinou býváme v hlídce dva, ten den tedy úzce spolupracuju s dalším policistou, domluvíme se, kdo bude řídit a jdeme si nachystat auto. Potom se vyjede do terénu a dohlíží se na bezpečnost ve městě a v případě nějakého oznámení vyjíždíme na místo.

3.           Vystudoval jste pedagogiku v Ostravě. Co vás vedlo k rozhodnutí stát se policistou?

Jedná se o souhru několika faktorů. Za prvé bych chtěl říci, že být policistou byl můj dětský sen. K tomuto povolání jsem velmi vzhlížel, viděl jsem v nich bojovníky proti zločinu a zastánce spravedlnosti. Jednu dobu jsem chtěl být také vojákem. Šel jsem ale na gymnázium, po maturitě jsem měl možnost nějakou dobu učit a tato profese se mi zalíbila, šel jsem tedy studovat učitelství. Po vystudování jsem ale nemohl v oboru sehnat práci, v pedagogickém oboru jsem se protloukal dohodami na dobu určitou. Jen tak z hecu jsem si dal přihlášku k policii a vzali mě.

4.           Když se chce člověk stát policistou, jaké jsou pro to nutné předpoklady? Můžete popsat, jak probíhá přijímací řízení?

První musím vyvést některé čtenáře z omylu - jedná se o povolání jako každé jiné a policistou se může stát v podstatě kdokoli, tedy pokud splní požadavky. Jsme taky jen lidé, máme své starosti, touhy, trápení a rodiny. Předpokladem je určitě trpělivost, respektování autorit a schopnost pracovat pod stresem a rychle se rozhodovat. To ostatní už je bonus. Přijímací řízení se skládá ze tří částí - první jsou fyzické testy, kde jsou čtyři jednoduché disciplíny - jedná se o skutečně směšné požadavky, ale i tak zde vypadne polovina uchazečů, což mě překvapuje. Dále je člověk odeslán na psychotesty, kde je podroben důkladným osobnostním, emocionálním a inteligenčním testům. Poslední prověrkou je lékařská prohlídka.

5.           Policejní uniforma vyvolává u mnoha lidí velký respekt. Pociťujete rozdíl v chování lidí na ulici, když máte na sobě uniformu a když jste naopak v civilu?

Ano - respekt je větší než bych kdy čekal. Většina lidí s námi jedná slušně a nestává se často, že by na nás někdo vyloženě vystartoval. Myslím si, že podvědomě uniforma na lidi působí dost silně. Nejde jen o uniformu, ale celkově o výzbroj, výstroj, ustrojenost a vědomí, že daní policisté jsou profesionálové a absolvovali náročný výcvik.

6.           Použil jste už někdy přímo v terénu střelnou zbraň?

Ne, ještě nikdy jsem ve službě nevystřelil, ani na pachatele, ani na vozidlo ani jako varovný výstřel. Pracuju v relativně klidném okrsku, kde se zbraň tahá výjimečně. Pracuju u policie dva roky a za tu dobu jsem zbraň vytáhl 2x, ale jak jsem zmínil, nakonec nebylo nutné vystřelit.

7.           Jakou akci, do které jste se zapojil, považujete za nejvíce nebezpečnou?

Jak jsem zmínil, v našem okrsku moc nebezpečných akcí není, ale obecně je dost nebezpečné pracovat s narkomany nebo problémem může být někdy i zastavení vozidla. Moc nemám rád, když na mě někdo autem najíždí. To se stalo už dvakrát.

8.           Jaký je Váš postoj k současné uprchlické krizi v Evropě? Měl jste možnost se s běženci osobně setkat?

Uprchlická krize je eufemismus pro kulturní zničení Evropy. Můj postoj kopíruje názory bezpečnostních expertů. Jsem pro, aby zákony platily pro každého bez ohledu na barvu kůže či náboženské vyznání. Jsem také pro, aby volný pohyb osob byl pouze uvnitř EU a vnější hranice Schengenu aby byly pod kontrolou. Evropa nemá kapacitu, aby se stala novým domovem pro 5 mld. obyvatel z chudších částí světa a osobně nejsem ani pro právo Šária ani pro další výdobytky islámu.

S běženci osobně jsem se příliš nesetkával, ale jeden kolega je zařazen pod agenturou Frontex a byl na misi v Řecku a druhý kolega byl tři měsíce nasazen v detenčním zařízení ve Vyšních Lhotách. Postřehy jsem měl tedy z první ruky a pro běžného člověka může být asi nejvíce šokující, když běženci měli na mobilech nahrávky sebe samých, jak někomu řežou hlavy či jak střílí na náměstí do davu a při promítání se tomu velmi smáli.

9.           Mohl byste prosím na závěr povědět nějakou dobrodružnou historku z Vašeho služebního života? Jistě se napínavými příběhy jenom hemžíte.

Spousta věcí je příliš negativních na to, abych tím čtenáře zatěžoval, jedná se různé dopravní nehody nebo například náhlá úmrtí. Zajímavé jsou vždy automobilové honičky, zejména na nočních směnách. Zajímavé jsou také akce v utajení - v civilu, například při realizaci nějaké akce kriminálky. Z těch úsměvných bych zmínil, například historku, jak nás paní urgentně volala, že má v nesnázích, že má problémy se synem. Ať rychle přijedeme. Přijeli jsme, čekáme nějaké napadení a ona nás ve dveřích prosí, ať synovi domluvíme, že se neučí a ať ho doučíme rovnice, že ty mu nejdou do hlavy. I to se stává.

Děkuji za rozhovor.

[MJ 29. 6. 2016]