Labutí píseň Napoleona

Píše se 1. březen 1815. Krátce po poledni připlouvá na malebnou pláž Juan nedaleko Cannes z dálek oceánu několik uniformovaných mužů. Mezi mnohými se vyjímá jeden – bývalý císař a pán světa Napoleon Bonaparte. Právě se mu totiž podařilo prchnout ze zajetí z ostrova Elba...

Z císaře psanec a rebel

Návrat „vzácné návštěvy“ se však nelíbil pánům v Paříži. Co na plat, byl to strach oprávněný. Své věděla i tehdejší hlava země galského kohouta - Ludvík XIII. Nebylo tomu dlouho, co jeho bratr Ludvík XVI., potupně skonal pod ostřím gilotiny a nový král si nechtěl tuto historii zopakovat na vlastní kůži. Protiopatřením proti „korsickému vlkodlakovi“ mělo být 30 000 vojáků určených k jeho likvidaci. Zatímco uprchlík z Elby měl jen 1 000 mužů. Počty jasně  určovaly vítěze... nebo snad ne?

Císař nejen podle titulu

Císaře však nedělá císařem jen jeho titul. Napoleon toho byl ryzím příkladem. Charisma, skvělý úsudek a především nezměrná odvaha. Korsičanovy osobní vlastnosti dokázaly pohnout miskami vah v jeho prospěch, i když to tak zprvu nevypadalo. 6. března 1815 ho totiž francouzský parlament prohlásil za „rebela a zrádce“, což by až tak nevadilo, horší však bylo to, že ho přišla „navštívit“ mnohatisícová královská jednotka. V sázce bylo najednou vše. Bonaparte ale zachoval chladnou hlavu a vše vsadil na jednu kartu. Vydal se sám a neozbrojen vstříc královským jednotkám. Předstoupil před své někdejší vojáky, kteří ho měli nyní zlikvidovat a zvolal: „Copak mě nepoznáváte? Kdo z vás chce střílet na svého císaře? Střílejte!!“ Odpovědí mu však nebyla smrt, ale jednohlasné radostné zvolání: „Ať žije císař!“. Sázka na jednu kartu vyšla. Železné nervy přinesly Napoleonovi zasloužené ovoce. Z protivníků se rázem stali vlastní vojáci.

Vzkaz pro krále – už mám dost vojáků!

Jak šel čas dál a Napoleon se svým vojskem dále postupoval Francií, získával čím dál tím více vojáků. Pořád stejná strategie a pořád stejný výsledek. Karta se rázem obrátila. Z rebela a psance se rázem stává opět miláček Francie. Pařížská vrchnost si neví rady a obává se nejhoršího. Na situaci nepřidá ani ručně psaný vzkaz, který kdosi vylepil v Paříži: “Napoleon Ludvíku XVIII.: Králi, můj bratře, už mi neposílej vojáky, mám jich dost.“ Jakmile se tento vzkaz dostane ke králi, v tu chvíli by se v něm krve nedořezali. Ludvík rozhodně nechce riskovat a sází na jistotu. Nasedá s rodinou do kočáru a vydává se vstříc lepším zítřkům cestou na sever - hlavně pryč z Paříže.

100denní císař

Ani ne půl dne po úprku krále, přichází do francouzské metrolpole staronový císař – Napoleon Bonaparte. Píše se 20. březen. Svého posledního triumfu dosáhl velký císař bez jediného výstřelu. Bez prolití kapky krve tak opět Bonapartovi ležela celá Francie u nohou. Sám však ještě netušil, že to byl jeho poslední úspěch. I přes velké vítězství doma, zůstal poraženým v cizině. Vídeňský kongres ho totiž určil za „narušitele pokoje světa“ a v nové mapě Evropy se s ním již nepočítalo. Co na plat, že tentokrát Bonaparte chtěl a potřeboval pro svou vládu mír. Nikdo mu již nevěřil a nad Francií se opět začala stahovat mračna.

Šunka na snídani možná rozhodla dějiny

Takřka celý evropský svět se tak spolčil proti Francii a mocní nepřátelé Bonaparta začali tahat na pomyslné šachovnici figurkami. Zatímco vrchnost kula své plány, prostí muži museli opět navléci uniformy, na nichž ještě ani nezaschla krev z nedávných válek. Schylovalo se k poslední bitvě velikána. K bitvě, která se měla stát synonymem porážky - bitva u Waterloo. Nepředbíhejme však.

Vše začalo pro Napoleona dobře. Jenže dějiny opět potvrdily otřepané rčení „první vyhrání z kapsy vyhání“. Poté co Bonapartovi muži zahnali anglo-batavskou armádu, čekaly obě strany na posily, než vypukne krvavé finále. Zatímco k protifrancouzské koalici dorazil generál Bülow, generál Grouchy, který byl černým koněm Napoleona, ne a ne přijít...

Salva děl ohlašuje start krveprolití, ale ve stanu generála Grouchyho panuje klid. Ke generálovi se totiž dostala výtečná parmská šunka. Nu a taková delikatesa znamená jen jednu věc – pořádnou snídani. I když důstojnící protestují, Grouchy si přidává další a další šunku, zatímco jeho krajané prolévají krev za vlast.

Pád císaře

Napoleonovi vojáci již ale nechtějí umírat za vlast a dávají se na úprk. Bonaparte zůstal rozdrcen. Jedna z největších bitev historie byla dokonána. Bonapartemu nezbyde nic jiného než rezignovat na císařský post. Z miláčka Francie se opět stává psanec. Psanec, pro kterého již nemůže být Francie domovem. Poražen a pokořen se někdejší „pán světa“ stěhuje na ostrov Svaté Heleny. Zde, šest let od Waterloo, také dohoří jeho svícen života. Napoleon odchází na onen svět 5. května 1821. Téměř opuštěn v zatuchlé místnosti plné krys. Kdo ví, jak by tomu bylo, kdyby šunka nebyla občas tak lahodná...

[JG 15. 2. 2015]