Zbraň sovětských snajprů – SVD Dragunov

Sovětský svaz měl už za druhé světové války k odstřelovacím puškám velmi vřelý vztah, protože mimo jiné právě snajpři nesli hlavní tíhu bojů bitvy o Stalingrad. Sovětské Mosiny ráže 7,62x54R byly velmi oblíbenou zbraní, která ve své odstřelovačské verzi mohla konkurovat svým zahraničním protějškům. V této tradici sovětská generalita pokračovala i po porážce Německa.

Bezprostředně po zrodu studené války byli snipeři mírně odsunuti do pozadí, protože se očekával jaderný konflikt, v němž bude hrát pěchota celkově mnohem menší úlohu než doposud. Tento názor byl ale během pár let přehodnocen, protože konvenční způsob boje byl nadále dominantním způsobem vedení válek. Stále docházelo k přestřelkám ve městech i v džunglích a ničení živé síly na vzdálenost řádově stovky metrů se stalo denním chlebem západních i východních armád.

V 50. letech začaly práce na výrobě nové zbraně, která by měla nahradit pušky typu Mosin, případně Tokarev a Simonov. V roce 1963 došlo k zařazení této nové pušky do armády Sovětského svazu pod jménem SVD (snajperskaja vintovka Dragunova). Ráže pro pušku byla zvolena 7,62X54R, což je podle mnohých kritiků prehistorické střelivo, které v dnešních konfliktech už nemá co nabídnout. Jak ale ukazují sovětské zkušenosti, rozhodně tento druh náboje nepatří do muzea a jeho neuvěřitelná síla a relativně dobrá přesnost z něj dělají ten pravý „chlapácký“ náboj.

Puška Dragunov je navzdory zvyklostem poloautomatickou zbraní. Většina konstruktérů i dnes upřednostňuje pro tento druh zbraně uzamčený, ručně ovládaný závěr, který zaručuje větší přesnost. Tyto mechanismy jsou ale náchylnější na znečištění a může docházet ke zhoršení funkčnosti při špatných podmínkách. Samonabíjecí mechanismus umožňuje také zvýšit kadenci zbraně na úkor přesnosti. Od pohledu diváka zaujme dlouhá hlaveň, která navzdory kritikům má také své opodstatnění – zbraň je vyváženější a umožňuje lepší chování při střelbě.

SVD byla hlavní odstřelovačskou zbraní celého východního bloku za dob studené války. V různých modifikacích je ve výzbroji armád dodnes (případně i na civilním trhu, kde je také značně oblíbená). Jen namátkou zmíníme Československou armádu, která ji přijala hned v roce 1963 anebo Polsko, Turecko, Indie a Irán. Dragunov rozhodně neřekl ještě poslední slovo.

[MJ 20. 11. 2012]