Mohl Hitler vyhrát válku?

Dnes už si ani neumíme představit, že by vývoj druhé světové války byl jiný a automaticky bereme, že demokratické režimy (Spojenci) museli zvítězit nad nehoráznou rozpínavostí a agresivitou fašistických režimů a jejich spolubojovníků. Ale Hitlerovi se zpočátku velice dařilo a právě jeho nadutost a domýšlivost mohla za to, že věci dostaly rychlý spád v neprospěch Německa. Zkusme najít několik bodů, které měly vliv na sled událostí největšího a nejkrvavějšího konfliktu v dějinách.

Hitler začal válku velice chytře a zdařile. Poté, co prakticky bez boje obsadil Rakousko a Československo, přišla řada na rozlehlé Polsko. Polští vojáci, ač stateční, neměli proti Guderianovým tankům téměř žádné prostředky, jak by mohli nacisty zastavit. Hitlerova pragmatická smlouva o neútočení se Stalinem, který mu pomohl uhasit poslední polský odpor, svědčila o tom, že doposud byl muž s knírkem schopný diplomat. Osud tomu ale chtěl naštěstí jinak.

Problém 1 – Boj na dvou frontách

To, čeho se němečtí generálové tak obávali a všemožně před touto situací bili na poplach, se stalo skutečností. Po úspěších v Norsku, Belgii, Francii přišla řada na Velkou Británii. Ta ovšem vydržela a Hitler se rozhodl jít proti „medvědovi na hliněných nohách“, proti státu s největším územím a největšími lidskými rezervami. Koexistence těchto operací byla předem odsouzena k nezdaru.

Problém 2 – Bombardování z pomsty

Zpočátku přinášelo nasazení ohromného množství letadel a bombardování strategických cílů výsledky. Sám Dowding po válce přiznal, že kdyby tato doktrína vydržela ještě pár týdnů, možná by Anglie padla. Jejich letectvo bylo zdecimované, trpělo nedostatkem pilotů i strojů a spousta letišť byla zničena. Ale vše se změnilo, když bombardéry Luftwaffe omylem shodily náklad na Londýn a RAF podnikla protiútok na Berlín. Hitler byl rozzuřen. Vyhlásil, že za tento akt britská města zcela vypálí a vyhladí. Těžiště útoku bylo přesunuto z letišť, továren a vojenských cílů na města. RAF si oddechla a nabrala nové síly.

Problém 3 – Neschopní spojenci Německa

Osu tvořily primárně 3 státy – Německo, Itálie a Japonsko, ale k nim se přidala řada menších států, které toužily participovat na světové nadvládě. Státy jako Rumunsko, Maďarsko, Slovensko, Bulharsko nebo Chorvatsko bojovaly na straně Osy. Ale opravdovou silou, která mohla Německu pomoct, byla japonská armáda. Italové selhávali, kde to jen šlo (Balkán, Afrika) a pomoc druhořadých států byla spíše jen sporadická. Kdyby byli Italové plnohodnotnými spojenci, mohly se věci vyvíjet jinak.

Přicházíme k závěru, že ke světové nadvládě nacistů skutečně nebylo daleko. Kdyby se Hitler vyvaroval výše uvedených chyb a likvidoval by své soupeře po jednom za pomocí okolních států, měl by vyhráno. Británie visela na posledním vlásku, v Africe by stačilo zlepšit a zrychlit zásobování. Po ovládnutí Suezského průplavu a států Blízkého východu by mohl zaútočit na SSSR z mnoha stran a za pomocí Japonska by jej mohl rozdrtit. Spojené státy by bez spojenců nedokázaly dlouho odolávat. Je ovšem naším štěstím, že o těchto variantách můžeme pouze polemizovat.

[MJ 30.12.2010]