Největší bomba předatomového věku
S příchodem jaderné pumy se hmotnost i ničivost bomb dostala do zcela nové dimenze. Do rozměrů do té doby nevídaných. Ale i předtím existovaly pokusy s obrovskými bombami, které měly nepříteli způsobit obrovské ztráty anebo rozbít dosud nezničitelné objekty (bunkry, přehrady, mosty). K největšímu rozvoji těchto pum došlo v letech 1944 a 1945 ve Velké Británii.
Na počátku druhé světové války mělo RAF k dispozici pumy o největší hmotnosti pouze 250 kg, které svou účinností byly o něco málo horší než bomby německé provenience. Letecký konstruktér Barnes Wallis se však s tímto handicapem nehodlal smířit a bojoval za vznik větších a ničivějších bomb. Jeho snaha vedla k vývoji desetitunové pumy, která svým účinkem překonávala vše, co dosud bylo vyrobeno. Měla po shození z letadla zabořit do země a vyvolat tím seismické otřesy, které by vedly k narušení statiky okolních objektů, případně zcela k jejich zničení. Byl ale problém s tím, že RAF zatím nemělo k dispozici letoun, který by takovou pumu byl schopný unést.
Wallis je také spoluautorem návrhu ničení německých přehrad, kdy bombardéry dopravily nad hladinu bomby, které k hrázím doskákaly jako žabky. Tento akt se zapsal do dějin letectví zlatým písmem a způsobil Němcům v dané oblasti velké škody. Němci začali svůj průmysl rozptylovat do stále menších továrniček, takže nebylo možné jedním náletem zničit celou průmyslovou oblast. Navíc se v severní Francii začaly budovat mohutné stavby, které byly podle rozvědky spojovány se „zbraněmi pomsty“. Velení RAF si uvědomovalo nebezpečí, které tyto komplexy představovaly. Bylo nutné je eliminovat dříve, než bude pozdě.
Proto byl oprášen projekt desetitunové bomby, která měla být natolik silná, že by zasáhla nejen přímo budovy, ale také by způsobila seismické otřesy. Chyběly ale zkušenosti s tak mohutnou pumou, a tak bylo rozhodnuto, že bude experimentálně nasazena „pouze“ šestitunová a až později se přejde na desetitunovou. Tento projekt byl nazván Tallboy a Britové díky těmto bombám dosáhli slušných úspěchů. Zanedlouho britský vývoj došel tak daleko, že byly vyráběny a používány desetitunové bomby. Ty dostaly název Grand Slam a výroba probíhala i v USA. Jejich nasazení bylo ale dosti problematické. Aby se letová hmotnost bombardéru Lancaster co nejvíce snížila, bylo z nich odmontováno veškeré postradatelné vybavení. Jednalo se i o střelecké věže a pancéřování. Navíc se bomba nevešla do pumovnice a bylo třeba ji uchytit za externí závěsy. Jako cíl byl zvolen železniční viadukt u Bielefeldu, na který bylo podniknuto už množství náletů, ale ani šestitunové bomby nedokázaly způsobit dostatečné škody. 14. března 1945 vyrazily dva lancastery s desetitunovými bombami a 12 s šestitunkami. I když nakonec vlivem technických problémů dorazila k cíli jen jedna desetitunová bomba, výsledek byl více než překvapující. Puma vyhloubila obrovský kráter a vlivem rázové vlny došlo ke skácení pilířů a následně i celého mostu. Další nasazení bomby Grand Slam proběhlo 27. března 1945 na brémský přístav. Zde bylo nutné eliminovat betonové kryty na ponorky. Jednalo se o těžký oříšek, protože tyto pevnosti měly sedmimetrové železobetonové stropy. Avšak desetitunové bomby je dokázaly hravě prorazit.
Během dubna a května byly bomby Grand Slam ještě několikrát použity, avšak po kapitulaci na evropském válčišti ztratily potenciál. Američané v Pacifiku už totiž počítali s nasazením atomové bomby, která svou ničivostí předčila jakékoli konvenční zbraně o několik tříd. Bomby, které spatřily světlo světa teprve před pár měsíci, byly najednou zastaralé. Přišel atomový věk.
[MJ 9. 9. 2013]