Polské letectvo proti Luftwaffe

1. září 1939 už nemohl Hitler déle čekat a vší silou zaútočil na mnohem slabšího nepřítele - Polsko. Je všeobecně známo, že polská armáda byla nejen slabší početně, ale také byla hůře vyzbrojená, a to po všech složkách. Obrázek jezdců na koních útočících proti německým tankům zná z literatury snad každý. Jaká byla ale situace v letectvu? Je pravda, že polská letadla byla zlikvidována ještě na letištích a nestihla klást téměř žádný odpor?

Jak je každému asi jasné, Polské letectvo nedisponovalo zrovna velkým množstvím prvotřídních frontových letounů. V době vypuknutí konfliktu mělo k dispozici pouhých 463 bojových strojů. Jednalo se o zastaralé typy, které v žádném případě nemohly konkurovat technicky vyspělým Messerschmittům. Poláci si za tuto situaci mohli sami, protože už od roku 1936 začali postupně snižovat stavy letectva a neměli žádnou jasnou koncepci výstavby této složky ozbrojených sil. Jediná moderní letadla v polské armádě byly stroje PZL P-37 Los. Jednalo se o bombardéry a k dispozici byly pouze v množství 36 kusů.

Problém byl také v mobilizaci, která začala příliš pozdě. Polsko nechtělo Německo žádným způsobem provokovat ve snaze vyhnout se válce, a tak mobilizaci neustále odkládalo. I když nakonec mobilizace stihla narychlo proběhnout a Poláci své bojeschopné stroje vesměs přemístila na záložní polská letiště, nebyla jejich připravenost natolik stoprocentní. Takže rozhodně není pravdou, že by Luftwaffe ve velkém ničila polské stíhačky ještě na letištích. Letiště byla sice atakována, ale polské ozbrojené síly přišly spíše o zázemí, pohonné hmoty a doplňky jako mikrofony, sluchátka, náhradní vrtule, kulomety, což jistě také vedlo ke snížení bojeschopnosti Polska.

Těžiště německého útoku proti Polsku nesly tankové divize, které byly podporovány taktickými bombardéry typu Ju-87 Stuka a které mohly rychle eliminovat ohniska odporu ze vzduchu. I když se jednalo o „létající dělostřelectvo“, dokázaly bojovat také ve formě vzduch-vzduch. Důkazem toho je několik sestřelů právě v německo-polské válce. Hlavní tíhu bojů na polské straně nesly stíhačky PZL P-11 konstrukčně z roku 1930, které se německým Bf 109 nemohla rovnat v žádném parametru. Ale i na těchto strojích dokázali někteří polští piloti - například Stanislaw Skalski - sestřelit až šest německých letadel.

Pomalý, ale jistý konec polského letectva a v podstatě i celé armády způsobila invaze sovětského svazu na polské území 17. září. Malá země jako Polsko se svou nepříliš vyspělou armádou neměla šanci dlouhodobě čelit Německu, natož dvěma agresorům. V tuto chvíli Poláci pochopili, že jejich situace je beznadějná a rozhodli se evakuovat zbytek personálu a i s torzem letectva do Rumunska.

Když porovnáme ztráty německého a polského letectva, objevíme několik zajímavých zjištění. Polské vzdušné síly bojovaly v podstatě pouze do 17. září a v tu dobu přišly o 340 letadel, což činí 20 zničených strojů za den. Je zarážející, že mnoho z těchto letadel zničila vlastní protiletadlová obrana. Za zmínku stojí, že podobné ztráty utrpělo i Luftwaffe, které ztratilo celkem celkově 560 letadel, což je obrovské číslo vzhledem k potenciálu obránců. Je pravděpodobné, že kdyby polské letectvo neuniklo do zahraničí, mělo by šanci odolávat maximálně týden, než by bylo zcela rozprášeno. Poslední polský odpor uhasíná 4. října a tím končí i jakékoli působení polského vojenského letectva v tomto tažení.

[MJ 23. 6. 2013]