Středověké válečnictví díl 1.

V této rubrice se věnujeme různým military tématům, ale málokdy jsme zabrousili historie vzdálenější než první světová válka. Ale války a konflikty probíhaly vždy, od té coby co je člověk člověkem. Prvním lidem stačily kopance a pěsti, později si obstarali klacky a kyje a od této chvíle byl už jen krok k tomu, aby se začaly psát dějiny válek. V tomto článku si představíme ty nejdůležitější a nejzajímavější charakteristiky středověkého vojenství. První si ale musíme pojem „středověk“ časově vymezit. I když tato periodizace nebývá vždy jednoduchá, my si zjednodušeně určíme dva jasné letopočty. Rokem 476, kdy zaniká Západořímská říše, počíná etapa středověku a táhne se až do objevu Amerického kontinentu roku 1492. Mezi těmito dvěma letopočty se budeme pohybovat.

První skutečně středověkou armádou byla asi družina Karla Velikého, první středověkého císaře. Hovoříme o době okolo roku 800, což je skutečně velmi raný středověk. Tehdy se ale pomalu etablují feudální svazky, z nichž vyplývají i vojenské povinnosti vazalů vůči panovníkovi. Jsme ve velmi neklidné době, kdy státní útvary existují jen sporadicky a pevná státní moc je v Evropě spíše výjimkou. V té době existují totiž jen dva skutečně silné státy – Byzanc a Francká říše Karla Velikého. Tyto mocensky silné státy mají i silné armády, které se stanou jakousi předlohou pro budování vojenských útvarů jiných států.

Dochází k základnímu rozdělení vojska na jezdectvo, pěchotu, střelce a obléhací zbraně. Jezdectvo patřilo k těm nejelitnějším, nejlépe vycvičeným a nejdražším jednotkám vůbec. I přesto, že rozhodně početně nepatřilo k těm největším, jsou v povědomí dnešních lidí symbolem středověkého válečnictví. Může za to budování kultu rytířů a také fakt, že bývá ve společnosti oceňováno nejvíc to, co je nejlepší. Stejně tak dneska se mluví více o námořní pěchotě anebo jednotkách SAS než o řadových vojácích. Co do počtu byli nejpočetnější Určitě příslušníci pěchoty, kteří bojovali v kontaktním boji muž proti muži. Jejich vybavení bývalo velmi různorodé – meče (jednoruční, obouruční, jedenapůlruční), sekery, kopí. K tomu měli někteří k dispozici i štíty různých velikostí. Od drobné kruhové štítky až po pavézy, za které se mohl ukrýt celý muž (i když ty byly užívány spíše střelci). Jak jezdectvo, tak pěchota byla kryta brněním, které jim poskytovalo většinou slušnou balistickou ochranu. Helmy, kyrysy a další části brnění dokázaly spolehlivě ochránit proti střelám z luku a někdy (záleží na úhlu dopadu) i z kuší. Přirozeně platí, že ochrana jde na úkor pohyblivosti. Z toho důvodu dávali někteří přednost méně těžkým šupinovým anebo kroužkovým zbrojím. Další částí vojska byli střelci, kteří byli dosti specifickou skupinou. Ti praví rytíři je neuznávali pro jejich „proradnost“ boje, kdy střílí na dálku namísto toho, aby si to šli do bitvy vyříkat jako muž s mužem. Proti tomu se ale nedalo nic dělat a všechny armády světa do svých řad střelce zařadily. Ať už se jednalo o klasická evropská vojska složená z lučištníků a kušníků nebo mongolské stepní jezdce, kteří stříleli ze svých luků rovnou ze sedla koně. Luky měly vyšší kadenci střelby, ovšem kuše měly větší průraznost. Obojího (luků i kuší) existovaly spousty druhů. Zvláštností byly například britské dlouhé luky, které byly vysoké nebo někdy i vyšší než samotný střelec a nabízely dostřel až okolo 200 metrů. Tato britská specialita označována jako longbow stála za mnohými vítězstvími Angličanů.

[MJ 7. 12. 2012]