Středověké válečnictví – díl 2

V tomto díle se podíváme, jakým způsobem probíhalo ve středověku dobývání hradů a jaké možnosti měli obránci, aby svá sídla uhájili.

I když většina středověkých bitev byla vedena na loukách a polích, ze strategického hlediska bylo mnohem důležitější to, kdo ovládá opěrné opevněné body. Symbolem středověku je mimo jiné také hrad, který sloužil nejen jako obydlí pána, ale také jako pevnost. Středověké obléhací války byly neustálým bojem mezi obránci (zpevňování zdí) a útočníky (snaha vyvinout silnější zbraň). Změny v obléhacích válkách ve středověku měly většinou příčinu tedy v tom, že útočníci vyvinuli zbraň schopnou bořit hradby.

K obranným prvkům středověku patřily, jak už bylo zmíněno, hrady. Ty byly budovány většinou na kopcích a v hůře dostupných místech. Užívalo se vodních příkopů a padacích mostů. Častým prvkem bylo také zdvojování zdí (při proražení první hradby se útočníci objevili pouze na nádvoří). Pro hrad bylo důležité, aby byl schopen odolávat i bez jakéhokoli kontaktu s okolím, hrad měl být soběstačný. K tomu sloužily hluboké studny, uměle vybudované rybníky a rozsáhlá sklepení. K aktivní obraně potom sloužilo cimbuří a různé druhy střílen. Důležitým prvkem bylo dřevěné podsebití na vrcholu hradeb, které umožňovalo obráncům střílet na útočníky z lepší pozice. Platilo pravidlo, že obránci musí mít dokonalý výhled a k co nejlepší obraně měli okolí rozdělené do palebných sektorů. Zajímavostí bylo také shazování hatí (svazků větví) z hradeb nebo věží, aby došlo ke smetení útočníků.

Na straně útočníků můžeme středověkou etapu obléhání rozdělit na dobu před střelným prachem a na dobu střelného prachu. Obléhací stroje můžeme rozdělit na ty, které útočí proti živé síle obránců a na ty, které útočí na zdivo. Platí, že ty první byly většinou lehčí, zatímco manipulace s těžkými stroji určenými proti hradbám byla neomalená a komplikovaná. Obléhací technika navazovala na starověk, docházelo k používání již známých strojů anebo alespoň technologických postupů. Katapulty, někdy zvané mangonely, byly vrhače kamenů pracující na principu krutu spletených lan. Používaly se také šípomety (balisty), které byly určeny k likvidaci živé síly. Nejtěžším obléhacím strojem byl trebuchet, který vrhal těžké kameny na velkou vzdálenost a pracoval na principu vahadla. Jakmile útočníci dostavěli trebuchet, obránci tušili, že už je po boji a vzdali se, protože proti těmto ďábelským strojům nebylo obrany.

Nesmíme také zapomenout na beranidla, která se používala k proražení zdi. Na rámu byl zavěšen kmen stromu, který se rozhoupal a svou kinetickou energii přenesl do zdi obránců, která se tímto narušovala. Užívalo se samozřejmě také různých možností překonání hradeb. Buď se jednalo o ženistické práce jako podkopávání anebo útočníci jednoduše přistavěli žebříky ke zdem obránců, na nichž potom vylezli. Časté byly také obléhací věže, které se jednoduše přisunuly k hradbám a na nich útočníci bojovali dále muž proti muži.

Další etapa se začala psát s příchodem střelného prachu. Příchod obléhacích děl v průběhu 14. století zapříčinil, že žádné hradby nebyly dostatečně silné, aby je nebylo možné prorazit. Ke slovu přicházejí tzv. bombardy, primitivní, ale velmi těžké kanóny. Ty byly schopné pálit projektily o hmotnosti průměrně 136 kg, ale existovaly i mnohem těžší verze. Zvuk těchto ohromných zbraní bylo poprvé slyšet asi při obléhání Konstatninopole v roce 1453 a tím se začala psát nová etapa vojenství. Další palnou zbraní používanou při obléhání (avšak proti živé síle) bylo varhanové dělo. Tedy menší pojízdný kanón, který měl zpravidla 6 – 8 hlavní a zbraň sloužila k podobným účelům jako později kulomet.

[MJ 16. 1. 2013]