Web4men.eu - USA - Boeing B-17 Flying Fortress - Vojenská letadla

Boeing B-17 Flying Fortress

Účinnost letecké síly byla dostatečně demonstrována během první světové války – prvního velkého konfliktu, v němž svou úlohu sehrála letadla. V řadách poválečných vojenských struktur však zůstala řada těch, kteří o vojenském významu letadel stále nebyli přesvědčeni. Ve Spojených státech amerických se ve dvacátých letech rozhořela debata mezi těmi, kteří prosazovali rozšíření letecké armády, a převažující většinou těch, kteří byli proti. Známým zastáncem letectví byl William „Billy“ Mitchell (po němž byl pojmenován střední bombardér B-25 Mitchel). Mitchell byl poté za své odvážné výroky a vystupování ve prospěch letecké zbraně perzekuován, ale nakonec se právě jeho myšlenky natrvalo prosadily. Někteří zastánci vojenského letectva se domnívali, že těžce obrněné bombardéry si vždy budou schopny probít cestu k cíli, navzdory nepřátelské stíhací obraně. Výsledkem byla doktrína o nedoprovázeném denním bombardování, kterou Američané uplatnili za druhé světové války. Z této doktríny vzešly návrhy bombardérů překypujících defenzivní výzbrojí, jejichž typickým příkladem je „létající pevnost“ B-17. Tento letoun byl konstruován dle požadavku Leteckého sboru Armády Spojených států amerických z roku 1934 na výškový denní bombardér s dlouhým doletem. Prototyp Boeing Model 299 poháněný čtyřmi 750k motory Pratt & Whitney Hornet vzlétl poprvé 28. července 1935. Boeing měl již zkušenosti s proudnicovým, vysoce výkonným letadlem získané díky civilnímu poštovnímu modelu Monomail nebo bombardéru B-9. B-17 byl tudíž nejlepším z tehdy vyvíjených celokovových rychlých bombardovacích jednoplošníků. První B-17 byl bohužel zničen při nehodě, ale se třinácti YIB-17 a jedním YIB-17A, poháněnými čtyřmi hvězdicovými motory Wright R-1820 Cyclone, které byly v budoucnu standardní výbavou všech B-17, bylo zahájeno letové testování.

Výsledkem byla první výrobní série 39 kusů B-17B, která měla upravenou příď, zvětšenou směrovku a řadu dalších modifikací. Poté následovalo 38 letounů B-17C s několika menšími úpravami. 20 z nich mělo být v roce 1941 dodáno britskému Královskému letectvu jako Fortress Mk.I a tyto letouny se bez velkého úspěchu zkoušely jako výškové bombardéry. V době vstupu Spojených států amerických do druhé světové války byly již v provozu B-17D (vyrobeno 42 kusů). Ty se v podstatě podobaly B-17C a všechny tyto první modely „Pevností“ utrpěly v prvním období tichomořské války těžké ztráty. Model B-17E představil kompletně přepracované ocasní plochy s mnohem větší celkovou plochou a měl také vylepšenou výzbroj – včetně nezbytné pozice zadního střelce v přepracovaném zadním trupu. B-17E byla první verzí „Létající pevnosti“, která se v řadách americké armády zúčastnila válečného dění na evropské scéně, když byla v srpnu 1942 zařazena do výzbroje 97. bombardovací jednotky. „Létající pevnosti“ létaly nadále i v Pacifiku, ale jejich počet tam nedosáhl nikdy velkých čísel a tuto válečnou scénu téměř výlučně ovládl „stájový kolega“ B-17, B-24 Liberator. O stroji B-17 vypráví i válečný snímek z roku 1990 Memphiská kráska.