Zrod novověké armády

Novověkem označujeme období mezi lety 1492 - 1914 (záleží samozřejmě na konkrétní periodizaci, metodologie není zcela jednotná), budeme tedy hovořit o zrodu novověkých armád, kdy byla těžká rytířská jízda nahrazena lehkými husary a těžká pěchota mušketýry. Možná jsme mohli článek nazvat Zrod moderní armády, avšak slovo moderní by většině čtenářů evokovalo moderní záležitosti posledních 10 let, tedy zavádění bezpilotních letounů a exoskeletonových obleků.

Středověká armáda fungovala na zcela jiném principu než armády moderní. Středověk je charakterizován vazalským vztahem krále, šlechty a následně poddaných. Do toho samozřejmě ještě měla hodně co mluvit církev, která ve středověku často vojenské konflikty organizovala. Král byl správcem země (některé země byly sdruženy do větších celků, jako například Svatá říše římská národa německého, tam se král potom ještě zodpovídal císaři) a měl pod sebou různá území. Tato území spravovala šlechta a ti měli vůči králi povinnost dodat určitý počet vojáků na daná tažení. Takže neexistovala profesionální armáda tak, jak ji známe dnes. Existovali samozřejmě vojáci, kteří tuto činnost dělali za peníze, těm se říkalo žoldnéři a nepracovali pro konkrétní stát, ale mohl si je najmout téměř kdokoli. Existovali také stálí vojevůdci a určité zázemí pro královskou armádu. Ale středověk si nemohl nechat vydržovat stálou armádu například o počtu 100 000 mužů, kteří by byli připraveni k válce a jedinou jejich náplní by byla vojenská cvičení.

S novověkem přichází občanská společnost, feudální systém je do značné míry modernizován a vznikají první "profesionální" armády. Vojáci se zodpovídají státu, ne svému pánovi či králi. Vzniká vojenská zemská hotovost, což jsou mobilizovaní občané. Ti však nebyli příliš dobře vycvičení a jejich morálka nebyla valná. To mělo za následek vzestup žoldnéřských vojsk, hodně se jich rekrutovalo z německých zemí, z Francie, Anglie. Najímání žoldnéřů bylo pro stát velmi nákladnou záležitostí. Tímto se zcela změnil charakter novověkých armád.

Středověkou armádu můžeme rozdělit na několik sekcí. Nejpočetnější byla pěchota, zejména vojáci vyzbrojeni mečem či sekyrou, mezi elitní jednotky byli počítání lučištníci, doplnění velkým počtem kušníků. Střelec z kuše byl sice ve střelbě pomalejší, ale jednalo se vzhledem k výcviku o mnohem levnější jednotku než lučištník, který patřil k elitě. Dále existovali halapartníci či kopiníci, kteří byli efektivní zejména proti koním. Ve středověku byli tito vojáci ještě poměrně dost obrnění. Pokud bylo třeba dobýt nějaký hrad, neobešlo se to bez obléhacích zbraní, jednalo se o žebříky na ztékání hradeb a dále o katapulty, beranidla a trebuchety. To nejlepší, co měl středověk k dispozici, představovali potom rytíři na koních, kteří měli tu nejlepší a nejtěžší výzbroj. Cena jednoho takové jezdce však mnohonásobně převyšovala pěšího vojáka.

Hlavním impulsem pro změnu válečnictví byl zrod palných zbraní. Zatímco plátová zbroj představovala relativně spolehlivou ochranu proti šípům i šipkám, dále mohl zachránit bojovníka i před kopím či mečem, tak proti arkebůzám a mušketám měla tato brnění pramalou šanci. Kulka vypálená byť z primitivní palné zbraně dokázala provrtat tyto zánovní krunýře jako by nůž projel máslem. Armáda se tedy odklání od obrněnosti spíše k pohyblivosti.

Za klíčovou jednotku raně novověké armády je třeba považovat kopiníka, kteří chodili v dobře vyrovnaných řadách a postupovali proti nepříteli ve formaci zvané ježek (může někomu připomínat falangu). Postupem času k nim přibývali mušketýři, kteří později tvořili páteř všech evropských vojsk. Byli výborně zorganizování a vzhledem k nepřesnosti tehdejších mušket museli střílet v jednotných salvách, aby se zvýšila šance na zásah. Jednotkami, které rozhodovaly novověké bitvy, se stala děla. Ta dokázala zvrátit nejednu bitvu.

[MJ 6. 6.  2017]