Osobnostní rozvoj ve vztahu i mimo něj

Co nám přináší partnerský vztah a co nám přináší samota? Odpověď je stejná, pokud se na život a vztahy podíváme z pohledu osobnostního růstu. Naše osobnost se utváří v průběhu celého života, ať už jsme sami nebo s někým, vždy to má na nás určitý vliv.

Osobnostní rozvoj se týká především samotného jedince, který se snaží svými možnými prostředky o zlepšování a zdokonalování svých schopností a dovedností, a to především v oblasti sebepoznání, komunikační, v oblasti zaměřené na zvládání konfliktních a stresových situací, jehož snaha pak vede k lepším interpersonálním vztahům a k lepšímu způsobu života. Osobnostní rozvoj se projevuje jak v partnerském vztahu, tak v osamění. Pokud máme vztah, zaměřujeme se na rozvíjení našich osobnostních stránek jiných, než když jsme sami, bez partnera.

Osobnost usiluje o sebeaktualizaci, což zahrnuje sebeuskutečnění, seberealizaci, a uplatnění všech svých rozvojových možností. V partnerském vztahu se jedná především o ty stránky osobnosti, na kterých můžeme pracovat v páru a které utváříme pomocí zpětně vazby od druhého. Tato cesta seberozvoje může působit dojmem, že je jednodušší a především rychlejší, než když jedinec musí přijít sám na to, co dělá špatně ve svém chování a projevu vůči ostatním lidem, jak lépe požádat o něco tak, aby mu druhý vyhověl, a přitom ho například citově nezranil. I přesto může mít volba seberůstu v partnerství nevýhody. Partnerský vztah vyžaduje intimitu a důvěru. Pro mnohé z nás nemusí být nejsnadnější slyšet kritiku od člověka, se kterým jsme si tak moc blízcí. Oproti seberozvíjení se mimo vztah může být pro jedince přínosnější například po stránce osobní a sociální. Chceme-li být svobodní a neomezovat se tím, že v současné době nikoho nemáme, tak se snažíme dělat sami to, co jsme doposud dělali s partnerem. Nikdo nám nepomáhá seznámit se s novými lidmi, nikdo se nepodílí na našem rozhodnutí, co kdy a s kým budeme dělat ve volném čase. Zkrátka musíme jít beze strachu dále a naučit se využívat příležitostí, které nám život nabízí.

Tady se dostáváme k otázce důležitosti osobnostního růstu ve vztahu i mimo něj. Určité stránky naší osobnosti se formují lépe v interakci s druhými a jiné, když máme dost prostoru jednat pouze sami za sebe. Je dobré smířit se se situací, ve které jsme, a snažit se tak z ní vytěžit něco užitečného pro rozvoj nás samotných. Jsou lidé, kteří mají jeden vztah za druhým a jsou spokojení. Jako by se báli jít po životní cestě sami a vztah jim poskytuje oporu. Možná jsou ale už natolik vyzrálí, že i bez partnera jsou schopni být šťastní sami se sebou. „K tomu, abyste se naučili žít s druhým člověkem, se musíte nejprve naučit žít sami se sebou! Pokud se z jakéhokoliv důvodu nemáte rádi, těžko najdete lásku u druhého člověka.“ Na druhé straně jsou jedinci, kteří se o harmonický vztah marně pokoušejí, ten jim z nějakých známých či neznámých důvodů nevydrží a štěstí v samotě tito lidé nenalézají. Tady se jim nabízí možnost na sobě pracovat. Rozvíjet svůj všestranný potenciál, a stát se tak kvalitnějšími lidmi. Ne každý je toho však sám schopen a zaměřuje se spíše na to, jak samotu překonat, než aby v ní objevil tu pozitivní stránku.

Naše osobnost se vyvíjí od narození až po smrt. Dochází tedy k procesu, ve kterém se mění struktury našich psychofyziologických systémů, v průběhu určitého časového období. To například znamená, že se naše tělo vyvíjí, roste. Spolu s ním získáváme i proporce k získávání nových schopností a dovedností. Nejedná se tedy jen o změny týkající se velikosti, jinak řečeno o růst, ale především o kvalitativní změny. Výsledným efektem je, že můžeme dělat a chápat věci, které bychom předtím nebyli schopni vykonat nebo jim porozumět. Tento proces zahrnuje „zrání“, které je spojeno s dědičností a fyziologickými faktory a interakci mezi jedincem a prostředím, jež nejdůležitější částí je učení. Ve vývoji se setkáváme s progresivními změnami, „to je přechod od jednodušších forem k složitějším, od nižších k vyšším, dokonalejším“, ale také se stagnací a regresí, což se jedná o opačný proces. V „rozvoji“ tedy dochází především k pozitivnějším změnám. Ve vývoji tomu být tak nemusí.

Je to opět jen na Vás, jestli se začnete na vztahy dívat jako na nejoptimálnější způsob, jak osobnostně růst a být vyzrálejším, lepším, člověkem nebo si ze vztahů nadále budete odnášet pouze radost, potěšení, zklamání a bolest.

[Martinka F. 13. 5. 2013]