Rodiče a děti: oheň a voda?

Taky už si někdy říkáte: „To snad nemyslí vážně?!“ Ač už uvažujete z pozice rodiče či pozice dítěte, oba dva v tu chvíli máte podobné pocity, které vyjadřují vaši nespokojenost s druhou osobou, nejčastěji s jeho úkony a názory. Tato neporozumění se samozřejmě stupňují s narůstajícím věkovým rozdílem mezi jedinci (rozuměj rodič – dítě, prarodič – dítě), kdy každý z nich vyrůstal za jiného společenského ovzduší, tudíž jeho představa o určitých dílčích věcech může být dosti diametrální.

         I když rozdílné vnímání věcí může být zanedbatelnou záležitostí, při opakovaném střetu názorových přesvědčení se může vytvářet absolutní averze k názoru druhého. Kdy vůbec poprvé nastupují tyto názorové střety? Jistě si pamatujete na dobu svého mládí, kdy vám bylo čerstvých patnáct let, a mysleli jste si, že vaši rodiče by měli získat titul trapnosti roku. Anebo vám je patnáct let teď? A říkáte si, že vůbec ničemu nerozumím? Ano, mentalitu takového věku už moc nechápu. Ale zpět. Puberta začínající zhruba od dvanáctého roku života je vskutku jedním z období, kdy se snažíte své rodiče přesvědčit o nemožnosti jejich názorů. Z dob své puberty si vzpomínám, že mne velice trýznil pocit, že jako jediná dívka ve třídě nevlastním mobilní telefon (podotýkám, že jsem byla asi v sedmé třídě základní školy). Hovořit s rodiči na toto téma bylo marné, neboť technika tohoto typu ještě u školních dětí nebyla pravidlem, nicméně svým názorem mi upírali možnost společensky se realizovat: psát nesmyslné „smsky“ naznačující první zájem o druhé pohlaví, nebo provádět nekonečné vzájemné prozvánění mobilním telefonem. Tento boj v rozdílných názorech na věc jsem s nimi vedla zhruba další dva roky, až mi ten telefon koupili a já pochopila, že to není zase tak ohromující věc.

         Takové banality vás provázejí po celý život a je zajímavé jak se okruh diskutovatelných témat proměňuje s věkem. Určitě jsou témata, která vás v daném věku trápit začnou a přetrvávají čas delší (partnerské vztahy, komunismus X dnešní moderní doba a její nezaměstnanost aj.). Nedávno jsem si všimla, že takovým problémem obecnější povahy se stává kulinářské umění našich matek, babiček, popř. otců, dědečků. Už asi dávno neplatí, že jídlo od babičky je to nejlepší, co vás může potkat. Slyšela jsem mnoho kuriózních názorů o vaření dvou rozdílných generací: Jedna generace je zvykla vytvářet pokrmy na hektolitrech rostlinného oleje s tradičními surovinami typickými pro prostor naší republiky a druhá se snaží experimentovat s cizí kuchyní. Pár let zpátky mě pobavil výrok nejmenované osoby, že by jeho příbuzná byla schopna usmažit jako řízek cokoliv, i těstoviny.

 Věčné téma mezi generacemi v souvislosti s vařením je výběr surovin: recept, jehož podstata stojí na té či oné surovině ztrácí na svém kouzlu, pokud se zachováme jako „skrblíci“ a při vaření použijeme jeho levnější variantu. Z takového důvodu vzniká rádoby italské „tiramisu“ nebo svíčková omáčka převlečena za kuře na paprice. Hádat se nad talířem s láskou navařeného jídla je však nevhodné, a proto každý v tu chvíli sklopíme oči a daný pokrm zkonzumujeme.

Má vůbec cenu, aby neustálý střet názorů člověk řešil? Mají rozdílné názory někdy šanci, že najdou cestu smíření? Nebo je to typický společenský jev, který provází jednotlivé generace po staletí? Toť otázka… Ale „není člověk ten, aby se zavděčil všem“, proto se raději chovejte tak, jak je vám přirozené a z případných poznámek, rozdílných názorů si vezměte pro vás jen to zajímavé.

[Monica Elias 28. 4. 2014]