Strategie výběru partnera
Jaké teorie a strategie při výběru partnera jsou mezi odborníky na mezilidské vztahy uváděny jako ty nejpřednější? Je proces hledání životního partnera předurčen některou z těchto teorií nebo jde o souhrn faktorů vyskytujících se ve správný čas na správném místě? Přečtěte si ty nejznámější teorie, které mají vliv na vaše hledání spřízněné duše.
Jednou z myšlenek proslulého přírodovědce Darwina je, že má každý jedinec charakteristické znaky, a to i pro odehnání svých rivalů. Těchto znaků si pak všímají ostatní jedinci. Buď je k sobě přitahují a lákají anebo naopak je odpuzují. Pohlavní znaky však nesouvisí s reprodukcí, ale s tak zvaně námluvami. U lidské společnosti to vypadá tak, že si každá žena i muž všímají charakteristických znaků, což můžou být kromě fyzického vzhledu a chování i povahové rysy, podle kterých se pak rozhodnou, zda potencionálního partnera chtějí či nikoliv.
Tak jako si samec pro sebe vybírá tu nejvyvinutější a nejsilnější samičku, samička si vybírá toho nejsilnějšího nebo nejkrásnějšího samce, aby mohli se společnými geny vytvořit jedince s vysokými šancemi na přežití. Charles Darwin uvedl ve své knize že: „Samice se nejvíce nadchnou či dávají přednost páření s nejvíce zdobenými samci nebo se samci, kteří jsou nejlepšími pěvci nebo kteří se nejlépe staví na obdiv.“ Avšak není pravidlem, že samec, který porazí své rivaly, získá samičku. Je to právě samice, která rozhodne, s kým se bude pářit. Nemusí se vždy rozhodnout pro nejlépe vyzbrojeného samce, ale pro takového, který ji připadá v jiném ohledu nejatraktivnější. Tento poznatek se prolíná i v požadavcích mužů a žen na svého budoucího partnera.
Existuje teorie, která pracuje se zákonem selektivity přírodního výběru, který zní, že si každý organismus vybírá svého partnera na základě určitých genetických dispozic. Selektivita je dvojí. Buď pozitivní, kdy si oba partneři vybírají na základě podobnosti nebo shody, což bývá především u poznávacích schopností a inteligence, anebo negativní, která se uplatňuje při výběru partnera podle temperamentového typu. Lidé si vybírají spíše takového partnera, který je může svým temperamentem doplnit.
Výzkumy se orientovaly i na výběr, kdy si na základě čichových vjemů hledáme co nejvíce geneticky odlišného partnera. Při výzkumu erotické přitažlivosti mezi členy skupiny mladých lidí podle pachu těla se zjistilo, že jako pachově nejpřitažlivější byli jednotlivými členy skupiny hodnoceni ti jedinci, jejichž genetická výbava se nejvíce odlišovala od té jejich. Narozené dítě u těchto párů s odlišnou genetickou výbavou by dostalo od každého část jejich genů, čím by se zajistil lepší imunitní systém u potomka, a tím i jeho zvýšené šance na přežití. Tento výběr za pomoci čichových buněk probíhá v nevědomé rovině. Je nám dán přirozeně k zachování rodu, avšak z důvodu odlišnosti lidské společnosti od zvířat, si partneři snaží nalézt jedince ke společnému a dlouhodobému soužití, což je výhodnější především pro ženy. Chtějí partnera, který je dokáže finančně zabezpečit a bude jí nápomocný v době těhotenství a dále při výchově a péči potomků.
I když některé výzkumy dokazují, že nás eroticky přitahuje více protějšek s odlišnou genetickou výchovou a tato kombinace by byla vhodná pro zplození silného jedince, jiné výzkumy potvrzují, že se páry pro dlouhodobé soužití vybírají na základě podobnosti genetické výbavy. Pokud se tito lidé chtějí najít, tak hledají stejnou fenotypovou podobnost, neboť fyzické rysy jsou nejvíce ovlivněny genetickým základem jedince. Fenotypové vlastnosti jsou tedy nejspolehlivější zdroje rozlišení.
Výběr partnera na základě fyziognomie souvisí s genetickou výbavou jedince, která formuje jeho fyzické rysy. Pro přiblížení uvádím, že fyziognomie je nauka, podle které lze podle vzhledu jedince, především obličejové části, určit jeho povahové rysy, vlastnosti a vlohy. Tato teorie pojednává o tom, že pokud se seznámíme s člověkem, dokážeme podvědomě vyčíst z jeho fyzického vzhledu jeho povahové vlastnosti. Pro dlouhodobý partnerský vtah si vybíráme jedince, kteří mají podobné povahové vlastnosti jako my. Tím si zajistíme větší pravděpodobnost toho, že se budeme navzájem chápat, tolerovat, vycházet spolu a mít tedy harmonický vztah.
Profesor psychologie J. P. Rushton studoval genetickou podobnost mezi páry založenou na analýze krevních antigenů. Dospěl k názoru, že může podle stupně genetické podobnosti v páru předpovědět, zda tento pár sexuálně komunikoval a zda zplodil dítě. Zjistil, že páry, které zplodili dítě, jsou si geneticky podobnější než páry náhodně sestavené a páry, u nichž se otcovství nepotvrdilo.
Psychické stavy, jako je například zamilovanost a zájem o druhého člověka, ovlivňují tvorbu neurochemických látek v těle. Jednou z nich je látka fenyletylamin, která vyvolává tak zvaně nepřítomný úsměv zamilovaných. Je známo, že organismus se může stát na přísunu některých látek závislý. Zvlášť na těch, po kterých se člověk cítí být nabitý energií a veselý. Tolerance u takových to chemických látek se postupně zvyšuje, a proto se po určitém čase námi milovaný objekt okouká a my hledáme znovu takového partnera, který bude schopen vyvolat v nás opět pozitivní stavy a emoce.
Teorie pojednává o tom, že výběr partnera je podmíněný chemickými reakcemi a produkcí hormonů v našem organismu, v prvním stádiu nás osoba zaujme a díky produkci feromonů nás dotyčná osoba přitahuje. Poté následuje stav zamilovanosti, který má na starost chemická látka fenyletylamin. Jeho produkce se však po půl roce vyčerpá a dále vznikají podmínky a prostor pro produkci endorfínů, které navazují pocit klidu, bezpečí, důvěry a spokojenosti. Po uplynutí doby půl roku mají páry tendenci k rozchodu. Maximální horní hranice, kdy je organismus schopen vytvořit si ještě dostatek fenyletylaminu je dva roky, takže další krize rozchodu je mezi druhým a třetím rokem trvání partnerského vztahu. Jak Radim Uzel uvádí, někteří jedinci, z důvodu závislosti na psychických stavech způsobených látkou fenyletylaminem, nejsou schopni trvalejších partnerských vztahů a záměrně vyhledávají stále nové vztahy za účelem uspokojení svého hladu po této látce.
Z krátkodobého hlediska ovlivňuje výběr partnera u ženy fáze menstruačního cyklu, ve které se žena zrovna nachází. Na základě Darwinovy teorie, že si ženy vybírají silnější a drsnější samce, byly provedeny výzkumy. Ženám byly předkládány fotografie s různými typy mužů, od „drsňáků“ až po muže s jemnými, chlapeckými rysy. Bylo zjištěno, že si ženy v období ovulace vybírají za partnery muže s drsnějšími rysy, i když by v jiném případě zvolily spíše muže jemnějších rysů. Toto zjištění potvrzuje Darwinovou teorii. Ženy si vybírají v období plodných dnů především takového partnera, u kterého je největší pravděpodobnost, že dojde k úspěšnému oplodnění a zajištění tak kvalitního genetického vkladu především pro fyzické zdraví potomků.
Autorem modelu komplementarity je psycholog Robert F. Winche, který zastával názor, že si člověk hledá takový protějšek, který mu poskytne maximální uspokojení jeho potřeb, které pramení z nedostatku. S principem komplementarity se setkáváme u tvrzení: „Protiklady se přitahují.“ U volby partnera to pak znamená, že si submisivní lidé vybírají někoho dominantního, že si lidé, kteří se bojí riskovat, hledají někoho, kdo je odvážný a tuto vlastnost pak na něm obdivují. Svým způsobem je tedy přitahuje k dotyčnému. Tato teorie však nebyla potvrzena a spíše naopak se zjistilo, že jsou lidé přitahování spíše k partnerovi podobných charakteristik.
Tuto teorii uplatňující se při výběru partnera vypracovali Alan Kerckhoff a Keith Davis, kteří se snažili smísit princip komplementarity s principem homogamie. „Tato teorie předpokládá, že v prvním stupni prověrka potencionálních partnerů odfiltruje ty, kteří neodpovídají předpokladům kulturní homogamie, zejména pokud jde o sociální třídu, věk a rasu. Takto prověřený vzorek je pak dále filtrován – už v těsnějším kontaktu námluv, milostných schůzek a dvoření se – podle osobnostních rysů a teprve v tomto kroku se páry vybírají na základě Winchova principu komplementarity.“
Třístupňový model výběru formuloval Bernard Murstein, který ho následně pojmenoval Stimulus-value-role theory. Mursteinova teorie předpokládá, že vzájemná přitažlivost je založena na výměně aktiv a pasiv, jež každá ze stran přináší do vznikajícího svazku. Přitom musí být dosaženo rovnováhy ve třech úrovních (stupních). V první úrovni se vyskytují elementy, které vzbuzují zájem u opačného pohlaví. Tam patří například fyzická přitažlivost, sociální dovednosti, temperament a pověst. V druhém stupni dochází ke hledání vzájemné kompatibility hodnot, které se týkají životních cílů, manželství a sexu. V třetím stádiu si pár prověřuje vzájemné představy o výkonu rodičovských, hospodářských a mileneckých rolí.
Robert A. Lewis rozvinul souběžně s Mursteinovou teorií svoji vlastní vícestupňovou teorií, která předpokládá proces přeměny sbližujícího se páru v šesti stupních neboli vývojových stádiích, přičemž si na závěr pár vybuduje společnou konstrukci sociálního světa. První stádium zahrnuje vzájemnou participovanou stimulaci. V druhém stádiu dochází k vzájemné odezvě partnerů a v třetím stupni dochází k sebeodhalování partnerů. Čtvrtá fáze je definována jako stádium přebírání rolí, páté stádium zahrnuje konstrukci interpersonálních rolí a na závěr v šesté fázi dochází k dyadické krystalizaci.
Valerie K. Oppenheimerová, autorka teorie načasování, se nechala inspirovat ekonomickou teorií, přičemž si uvědomila určité souvislosti mezi pracovním a sňatkovým trhem. Teorie předpokládá, že hledání partnera je podobné ne-li stejné jako hledání pracovního místa. Z hlediska vhodnosti existuje spousta volných pracovních míst, tak jako pro nás potencionálních partnerů. Však pouze malou část zaujímají „výborná“ pracovní místa, které je potřeba hledat a do hledání něco investovat. Některou z investic je, že pokud odmítneme nabízející se pracovní místo, přicházíme tak o plat, tedy zisky z uvedeného pracovního místa. Podobně je tomu tak i při odmítání potencionálních partnerů z důvodu, abychom nepřišli o možnost najít si pro nás vhodnějšího partnera s větším ziskem. Tedy pracovní místo s vyšším platem. Ovšem nikdy dopředu nemůžeme vědět, zda přijde ještě lepší nabídka, než kterou právě máme, a proto si zúčastnění stanoví minimální úroveň nástupního platu, tedy požadavky na jejich partnera. Místa s nižší nabídkou odmítají, a jakmile se jim nabídne pracovní místo, které jim nabízí plat nad jimi stanovenou úroveň, vezmou ho, i když ví, že by mohlo existovat pracovní místo ještě lépe placené. Když to převedeme na výběr partnera, vyjde nám, že pokud najdeme partnera, který splňuje větší část našich důležitých požadavků, vybereme si jej pro manželství, i když přicházíme o možnost soužití s lepším partnerem. Jen ho však najít. A právě tyto náklady a zisky si musí spočítat každý sám. Bohužel zisky a ztráty, které vznikají při volbě partnera, jsou neměřitelné. Výnosem může být pocit bezpečí, který nám partner dává, něha, sexuální slast a podobně.
Psychoanalytická teorie uvádí, že výběr partnera je značně ovlivněn vztahem, který máme s rodičem opačného pohlaví. Když se narodí chlapec, prvotní ženou, se kterou se dostane do kontaktu je jeho matka. To platí opačně i u dívek. Na rodiči opačného pohlaví si všímáme povahových rysů i jeho chování. Takové vztahy, jaké máme s rodiči, dále předurčují a formují naše pozdější vztahy. V pozdějším věku se snažíme vyhledávat takové partnery, jejichž určité charakteristiky jsou stejné, jako měl náš rodič. „Dospívající přitom silně tíhne k volbě partnera, který mu nějak připomíná matku (otce).“
Podle psychoanalytické teorie jsou i možné další způsoby výběru partnera. Pokud nehledáme v partnerovi svou matku nebo otce, snažíme se nalézt pro svůj život takového partnera, ve kterém spatřujeme sami sebe. Jak uvádí ve své knize Ivo Plaňava, podle Sigmunda Freuda je tato narcistní volba častější u mužů, přičemž první anaklytická volba partnera je častější u žen. Pokud si vybíráme narcistním způsobem, vybíráme si buď někoho, kdo je stejný jak my, nebo je takový, jakým jsme bývali dříve, může to být i jedinec, který je takový, jakým bychom v budoucnu chtěli být a v poslední řadě si můžeme vybrat jedince, ve kterém milujeme určitou část sebe sama.
Teorií, které se zabývají výběrem a volbou partnera, je mnoho. Osobně se domnívám, že na žádnou z výše uvedených teorií nelze nahlížet jako na jedinou správnou a absolutně platnou. V dnešní době se odborníci snaží o zprostředkování více možných úhlů pohledů na určitou problematiku, což umožňuje zvážit skoro veškerá možná hlediska. Myslím si, že každá teorie vyjádřila vztah výběru partnera k oblasti, ze které teorie pochází, a jelikož je člověk bio-psycho-sociální bytost, nelze vycházet pouze z jedné teorie pro výběr partnera.
O jaké teorií se domníváte, že je nejčastější při výběru partnera? Poznáváte se v některé z nich?
[Martinka F. 7. 6. 2012]
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
