Co cítíme, když umíráme…

Tento článek je zaměřený pocity člověka, který právě umírá. Pro mnohé z nás je těžké vidět někoho umírat. Zvlášť, když je to náš blízký. Avšak zároveň i zajímavé vědět, jak se umírající cítí. Snaha vcítit se a porozumět jeho citům není vždy snadná. Rovněž mnohdy není jednoduché s dotyčným o jeho pocitech hovořit, a tak mu říkat, že umírá.

U umírajících převládají jak pozitivní tak i negativní emoce. Například je vhodné mu projevit naše empatie, a tím mu dát najevo, že s ním soucítíme. Umírající se pak cítí uvolněnější a vyrovnanější, že jej někdo chápe a dostává tak pocit naděje, který je velmi důležitý pro jeho léčbu nebo odchod samotný. Může to být pocit naděje, že se uzdraví nebo bude žít o pár dní či měsíců déle. Také naděje, že jeho smrt bude klidná a bezbolestná nebo má transcendentní naději, že život smrtí nekončí. Když člověk umírá, je důležité, aby kolem sebe cítil lásku, že se na něj nikdo nezlobí a duše tak mohla bezstarosti odejít tam, kam má. Navíc se cítí klidnější, když ví, že i jeho blízcí se umí navzájem k sobě chovat a žijí tak v harmonii. Když umíráme, je dobré, abychom cítili i trocha radosti. Může vám to znít sarkasticky, ale pokud máme čelit smrti, měli bychom se alespoň snažit, aby odchod byl co nejvíc příjemný pro obě strany. Umírající se může radovat z toho, že s ním jsme až do jeho posledních okamžiků, že prožil šťastný život plný nádherných vzpomínek apod. Naopak my můžeme mít dobrý poct, že jej doprovázíme a zajistili jsme mu v jeho posledních dnech tu nejlepší péči, že jsme se s ním stihli rozloučit.

Když umíráme, z negativních emocí nejčastěji prožíváme strach ze smrti. Umírající může mít mnoho důvodů proč mít strach. Může se bát přílišné bolesti, že bude trpět např. kvůli svým dechovým potížím a bude pro něj obtížnější žít než nebýt. Velmi častý je také strach z opuštěnosti, kdy se jedinec obává, že bude v onom těžkém okamžiku zcela sám. Strach z regresu, ztráty své osobnosti kvůli svým bolestem a nemoci je rovněž znepokojující. Umírající můžou mít strach, že pokud odejdou, nikdo finančně nezajistí rodinu apod. Je mnoho důvodů proč se obávat, avšak je dobré mít na paměti, že strach nikomu nepřidá, ale jen jako negativní emoce vezme. Na smrtelné posteli se ohlížíme za svým životem a přemýšlíme, co jsme udělali a neudělali, co mohli udělat jinak nebo musíme ještě dokončit. V takovém případě můžeme pociťovat i pocit viny, že jsme život neprožili, jak jsme chtěli. Mnohokrát zažíváme bolest. Fyzickou i psychickou. Intenzita bolesti se slovy jen těžko popisuje, a proto když se zjišťuje míra bolesti u umírajícího, vyznačí ji na „stupnici bolesti“. Je zajímavé, že na stupnici vidíme přímou úměru mezi mírou utrpení pacienta a jeho obavami a strachem. Strach nám zabraňuje vidět svět tak, jak si ho představujeme, s jeho pozitivy a nadějemi. Vnímáme jej pak takový jaký je a už nevidíme možnosti, jak překonat překážky. Chceme-li to změnit, musí umírající, ale také doprovázející, bolest přijmout. Není dobré říct: „Vím, jak tě to bolí“. Nikdo nemůže cítit a vnímat stejně. Je proto dobré říct: „Bolí mě, že tě to bolí“. Jedním z častých projevů umírajícího je agresivita. Umírající mají vztek, kterým se snaží bojovat s faktem, že jsou nemocní, že umírají. Napadají slovem i skutkem druhé, jen aby zmírnili své utrpení. Pokud chceme zvládnout tuto situaci, nesmíme oplácet zlost zlým. Jednou z možností je říct umírajícímu: „Vím, že to nemáš lehké“ či „věřím, že je to těžké“, a tak mu dát najevo, že se na něj přes jeho urážky nezlobíme a soucítíme s ním.

Teď už víme, jak se umírající lidé cítí a jak se jednou budeme cítit i my. Jestli u nás budou převažovat pozitivní emoce nad těmi negativními, záleží pouze na naší povaze a přístupu k životu.

[Martinka F 28. 5. 2011]