Co je po smrti?

Na otázku „Co je po smrti?“ se vědci stále snaží přijít. A dnes to nejsou jen vědci, ale už i my, obyčejní lidé, se zajímáme o to, co bude po smrti. Zda budeme žít? Zda uvidíme své blízké, kteří nám před léty zemřeli? Stále více a více lidí téma smrti rozčarovává a stává se úzkostnými. Kladou si další otázky, jako kdy jejich čas přijde, co si bez nich počnou příbuzní nebo jestli vůbec musí umřít! Někomu se nechce umřít…, ale co když právě po smrti začíná ten pravý doposud nepoznaný život? Je život to, co právě žijeme? Nepřežíváme jenom? Tolik utrpení a ran, které se během života dostanou k našemu srdci je možná klíčem k odpovědi, kterou bez pochyb všichni chceme odemknout.  Někteří na to možná už dokonce přišli a snaží se sami, vlastní silou dostat se na druhou stranu břehu řeky života, na pevninu, která je opravdu pevná a především taková, jakou ji chceme mít. Život, který chceme sami pro sebe a blízké. Bez násilí a bolesti. Možná po smrti existuje život, možná ne, ale věřit, že ano, je to jediné, co nám mnohdy může dávat sílu žít a vytrvat do toho okamžikového zlomu, času smrti a znovuzrození.

Mezi námi jsou lidé, kteří se setkali se smrtí tváři v tvář. Většinou jsou to lidé, kterým se stala vážná nehoda, a upadli do kómatu nebo přímo prodělali klinickou smrt. To znamená, že přestali na pár desítek vteřin dýchat, mohlo jim přestat tlouct srdce, ale jejich mozek ještě správně dokázal fungovat. Důkazy o tom, že po smrti něco existuje, nám nepřináší pouze výpovědi těchto lidí, kteří měli tzv. štěstí, ale také i historické záznamy, ve kterých je deklarována víra našich dávných předků v posmrtný život. Někteří dávali svým zemřelým do hrobů výbavu, jako by osoba dále žila. Kromě běžných předmětů ze zařízení domácnosti, šperků, potravin, domácích zvířat. Mnohdy byli s významnou osobností pohřbíváni jejich sluhové, manželka nebo další osoby. Jejich současná smrt byla pravděpodobně "dobrovolně povinná" a patřila k tradicím toho kterého národa. V hrobech neandertálců můžeme nalézt různé předměty. Nejkrásnější nálezy uměleckých předmětů pocházejí z hrobů významných panovníků, z doby posledních tisícíletí. Druhým důkazem můžou být i podezřelé činy, kdy se mumifikovaly těla zemřelých, jako by pozůstalí chtěli zachovat jejich tělo pro pozdější použití. Tento způsob nenáleží jen Egypťanům, ale mumie byly nalezeny i v Americe, Číně a jinde. Lišil se především způsob mumifikace a tím i stupeň zachování těla. Z poslední doby je známá zejména mumifikace Lenina.

Výpovědi pacientů vypadají velmi přesvědčivě a dávají nám naději, že po životě něco je. Část pacientů, kteří prožili klinickou smrt, měla v době, kdy mozek nevykazoval jakékoli funkce, jasné a uspořádané myšlenkové procesy. Rozumně uvažovali a vytvářeli vzpomínky na to, že komunikovali a pohybovali se mimo tělo. Také tito lidé popisovali podobné jevy, které viděli a zažívali. Po probuzení a návratu do běžného života spousta z nich změnila svůj dosavadní způsob života. Uznávali základ podstaty člověka, vyšší principy a celkově se obrátili k duchovnu. Někteří se stali vegetariány a materiální hodnoty pro ně postrádaly smysl. Říká se, že lidé, kteří dospěli k jisté úrovni duchovního poznání, vědí již dávno, co je po smrti. Je to něco mezi nebem a zemí, a i když je to nevysvětlitelné rozumem, neznamená to, že to tak nemůže být.

Duchovně založení lidé věří v reinkarnaci. Jako by přesně věděli, co se stane. Dokážou totiž vše s přesností popsat a odůvodnit. Věří, že než se narodíme, duše si nás vybere, myslí se tím tělo. Vybírá si i do jaké rodiny se narodí a jaký bude mít hlavní úkol na zemi, nebo také smysl života, který poté hodně lidí hledá. Duše si tedy vybere tělo, aby mohla realizovat to, co si určila. Proto se nám vyskytují v životě i překážky, které když překonáme správným způsobem, vyzráváme a dostáváme se postupně do duchovních sfér. Někteří smýšlí od samého začátku jinak a jsou již duchovně založení. Přemýšlí jinak než ostatní, působí mezi vrstevníky vyspěleji, protože jsou obdarování schopností „vědět“ již z minulých životů. Smrt je něco jako vysvobození. Duše jde dál a sama se může opět rozhodnout, zda bude chtít jít zpět na zem a znovu se narodit již s jiným vývojovým úkolem nebo zůstane jako božské světlo a bude se snažit pomoct lidem jiným způsobem. Například prostřednictvím energie, která nás povede.

I když se to může zdát jako pohádka, vysvětlení smrti od duchovně založených lidí se stává pro mnohé akceptovatelné. Duchovní lidé nemusí být totiž křesťané nebo uznávat jiný druh náboženství. Jsou to obyčejní lidé, kteří mají jen jiné hodnoty než většina populace. Tento názor o reinkarnaci dává lidem naději. Že pokud něco ve svém životě nestihnou dokončit, můžou se stále vrátit a později to dokončit. I když si to my nebudeme pamatovat, duše v nás si to vše pamatovat bude.

Názorů na to, co je po smrti, je hodně. Taky můžete věřit, že nic není. Ale pokud věřit v nic nechcete, zkuste si odpovědět na otázku, „proč jsem tady, má život, který žiju, nějaký smysl?“

[14. 1. 2012 Martinka F.]