Hledání Atlantidy
24.9.2008
S osudem této ztracené civilizace si lámou hlavu učenci, romantikové a okultisté od dob starých Řeků. Atlantida prý byl rozlehlý ostrov, větší než Malá Asie a Libye dohromady, který se rozkládal za Héraklovými sloupy (Gibraltarským průlivem). Byla domovem národa mořeplavců a krajem bájného bohatství. Skýtala četná přírodní ložiska včetně vzácných kovů a kamenů, stejně jako hojnost potravy. Devět tisíc let před řeckým zákonodárcem Solonem vládla Atlantida Středomoří. Z ideálního státu s vyspělou civilizací však poklesla až k vojenským výbojům a bohové se rozhodli, že ji za trest potopí do moře.
Tak se o Atlantidě zmiňuje řecký filosof Platon ve svých dialozích Timaios a Kritias kolem roku 350 př. n. l. Toto vyprávění prý Platón slyšel od svého bratrance, který je slyšel od svého dědečka, ten zase od svého otce, který je slyšel od Solona, a ten je zase roku 590 př. n. l. vyslechl od kněží v egyptském Saji. Platon je uvádí jako mravoučný o tom, co se stane, když se bohové rozhněvají. Zakládá se však jeho příběh na pravdě?
Žádný spisovatel před Platonem se o rozlehlém ostrově, který se beze stopy potopil do Atlantiku, nezmiňuje. Podobné vyprávění se však vyskytuje v Egyptě doby Střední říše (2040 až 1640 př. n. l.). Představuje tedy buď základní mýtus, společný několika národům, nebo je legendou založenou na skutečných událostech.
Tímto faktickým základem může být docela dobře dávný sopečný ostrov Théra (dnešní Santorini) – kvetoucí obchodní středisko spjaté s mocnou minojskou kulturou Kréty ležící jižním směrem. Kolem roku 1500 př. n. l. thérská sopka vybuchla a mohutná exploze byla podle provedených odhadů slyšet až ve Skandinávii. Vulkanický popel pohřbil značnou část ostrova vrstvou místy až 30 metrů silnou, lidé však naštěstí stihli předem uprchnout. Asi čtyřicet let nato se sopečný kotel zbortil, střed ostrova se ponořil hluboko pod hladinu moře a vyvolal tak přílivové vlny, které mohly prakticky přes noc zničit krétskou civilizaci.
Krétský obchod a diplomatické kontakty s Egyptem byly náhle přerušeny a příběh, který Solon vyslechl od sajských kněží, pocházel možná od jejich předků, kteří se doslechli o náhlém zmizení Minojců jako světové mocnosti. Mohou být jádrem legendy o Atlantidě kusé vědomosti těchto kněží?
Koncem 19. století přišel Američan Ignatius Donnelly s tvrzením, že se Atlantida nacházela v Sargasovém moři, části Atlantiku mezi Azorami a karibskými ostrovy. Jak se domníval, je tato oblast pro hojnost mořských rostlin stejně nevhodná k plavbě jako mělčiny, jež podle Platona obklopovaly Atlantidu. Madam Blavatská, proslulá mystička ruského původu, zase prohlašovala, že Atlantida ležela v severním Atlantiku a osídlili ji vysoce civilizovaní potomci obyvatel jiného zaniklého kontinentu, Lemurie. Počátkem 20. století proslulý americký okultista Edgar Cayce, který o sobě tvrdil, že byl v minulém vtělení Atlanťan, popisoval ztracenou rasu jako technicky vyspělou civilizaci, poháněnou energií z krystalů. Zneužití této síly, říká Cayce, vedlo ke třem jaderným katastrofám, z nichž k poslední došlo 10 000 př. n. l.
Cayce předpověděl, že se Atlantida v roce 1968 nebo 1969 vynoří znovu na povrch. Je zajímavé, že právě roku 1968 vyfotografovali piloti nedalo Bimini na Bahamských ostrovech z letadla stavby, které vypadají jako podmořské budovy. Podmořští výzkumníci později tvrdili, že viděli na mořském dně staré silnice, zdi, pyramidy a kamenné kruhy. Zkušení archeologové však nic z toho nepotvrdili, takže je možné, že „silnice u Bimini“ jsou přírodním úkazem.
Pátrání plukovníka Fawcetta
Hledání Atlantidy zasvětila svůj život i majetek řada lidí, jen několik z nich však za svou vášeň zaplatila daň nejvyšší. Když se v letech 1906 a 1913 anglický zeměměřič a průzkumník, plukovník Percy Fawcett, vydal povodím řeky Amazonky, zaujala ho nepriniknutelná džungle v oblasti Mato Grossa. Fawcett zcela propadl legendě o Atlantidě, a když v brazilském Státním archivu nalezl zprávu o starém ukrytém městě, které bylo objeveno roku 1753 a v němž jsou budovy a sochy z křemene, ale kde nežijí žádní obyvatelé, zajásal. Byl přesvědčen, že opuštěné město je přední výspou Atlantidy. První světová válka mu nedovolila vrátit se do Jižní Ameriky dříve než v roce 1920 a tehdy také podnikl první výpravu, jejímž cílem bylo najít ztracené město. Skončila ve vzdáleném táboře na řece Kuluene, jemuž dal jméno tábor Mrtvého koně. Pět let po této výpravě se do pralesa vydal znovu, tentokrát provázen skupinou dychtivých amerických novinářů. Za doprovodu svého syna Jacka a jeho mladého přítele Raleighe Rimella se znovu pustil do hledání od hranice Mato Grossa. Místní Indiáni viděli dým z jejich táborových ohňů po čtyři dny, pak ale – konec.
Když se kapitán G.M.Dyott vydal roku 1928 po skupině pátrat, objevil cestu, kudy se Fawcettovi lidé očividně ubírali, i části jejich majetku, po mužích samých ale nenalezl ani stopy. Obecně se má za to, že průzkumníci vedení Percym Fawcettem byli zavražděni Indiánym jejich ostatky však nikdy nebyly nalezeny. Osud plukovníka Fawcetta i jeho společníků tak zůstal stejně neznámý jako osud města, které hledali.
[MJ]
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
