Hitlerova monstra z minulosti

Druhá světová válka stále fascinuje. Svými zločiny, krutými boji a nesmírnou odvahou. Málokdo však zná všechny její temné kapitoly. Mnohé tak možná překvapí, že nacisté chtěli přivést k životu agresivní tvory z minulosti... a byli přitom docela úspěšní!

Pro zvíře život, pro člověka smrt

Rozkaz zněl jasně – vyčistit prostor Bělověžského lesa od domácího obyvatelstva. V létě roku 1941 stereotyp pro 322. policejní prapor pořádkové policie. Nikdo totiž nesměl narušit nový řád. Co na tom, že v cestě stáli lidé. Nechvalně známý 322. policejní prapor kulkami rozhodně nešetřil. Z člověka se stala lovná zvěř. Mnoho lidí bylo popraveno a tisíce jich byly deportovány. Proč to vše? Jednalo se snad o nahodilou nacistickou čistku? Ne! Brutální vysídlení Bělověžského lesa bylo součástí plánu na vybudování velké přírodní rezervace říšského maršála Hermanna Göringa. Bez nadsázky tak měla, nacistickou terminologií, „podlidi“ nahradit „nadzvířata“.

Posvátný les Germánů

Göring si pro svůj záměr nevybral Bělověžský les náhodně. Nikde jinde nebylo tolik původní dravé zvěře jako právě zde. Rys ostrovid, zubr evropský, či smečky vlků, to vše byla pro nacisty zvěř, se kterou museli bojovat staří Árijci - prapředci Germánů. Myšlenka vrátit se v čase a stejně jako bájný Siegfried kosit dravé šelmy, získávala reálné obrysy. Až na jeden háček. Nacistům chybělo největší zvíře starověké Evropy – pratur.

Vzkříšení bájného tvora

Caesar píše ve svém díle Zápisky z války galské o paraturovi toto : “Nejsou o mnoho menší než slon, neušetří však žádného člověka, ba dokonce ani divoké zvíře.“ I když starověký diktátor občas rád přeháněl, dnešní věda mu dává za pravdu. Pratur bylo mohutné zvíře a podle posledních vědeckých poznatků dosahovalo hmotnosti až jedné tuny. Z pravěku dokázal pratur přežít až do třicetileté války. Poslední kus byl totiž uloven v roce 1627 v Polsku. Ztělesnění dravé síly a agresivity nemělo ale zůstat pouze ve starých knihách a legendách. Legendy měly znovu ožít. 

Vědci ve službách SS

Ještě před válkou totiž začali dva nacističtí vědci ve službách SS – bratři Heckové, pracovat na smělém plánu. Pokoušeli se vyšlechtit dávné vyhynulé divoké tvory. Jejich hlavním zájmem byl samozřejmě pratur. Heckové sázeli na to, že každý domestifikovaný kus dobytka má v sobě trochu genů z dravého a agresivního pratura. Podle jejich teze tak bylo možné vhodným křížením získat opět divokého a mohutného pratura. „Rasová čistota“ tak měla platit nejen pro lidi... Vzhledem k tomu, že rodina Heckových patřila k německé zoologické elitě a také navázala blízké přátelství s Hermannem Göringem, měla vše potřebné k dispozici. S postupem času jim pomohla i válka, protože pro svůj záměr mohli krást zvířata ze zoologických zahrad v již obsazeném území. Z (nejen) nakradených nejdivočejších evropských býků se jim  nakonec podařilo nemožné – vyšlechtili nového „dokonalého“ pratura.

Pomoc pro partyzány

Pratur byl poté vypuštěn do již liduprázdného Bělověžského pralesa. I když vlastně tak zcela liduprázdný nebyl. Několika hrstkám Židů a partyzánů se podařilo v Bělověžském pralese ukrývat.  Pratur svým způsobem pomáhal hnutí odporu, protože v liduprázdné oblasti lesů se partyzánům lépe dařilo. Göring však nechtěl takovou situaci tolerovat a na zbytky odporu poslal své elitní výsadkáře z Luftwaffe. Ani tak se ale nacistům nepodařilo nikdy zcela ovládnout Bělověžský prales. Hnutí odporu naopak sílilo a konec války se blížil mílovými kroky. Po osvobození se pratur ale světlých zítřků nedočkal. Zlé jazyky tvrdí, že byl zlikvidován jako germánský prvek ve slovanském lese. Buď jak buď, pratur se do dnešních dnů v Bělověžském lese nedožil.

Pratur do Čech?

Myšlenka vyšlechtit původního pratura však nezemřela s nacismem. Renesanci zažil tento nápad v roce 2008 v jedné nizozemské organizaci. Tyto snahy přinesly své ovoce a pratur se dokonce již dostal ze Země tulipánů i do jiných koutů světa. Malé stádo praturů bylo dokonce v říjnu minulého roku vypuštěno do Milovic. Do Čech se tak toto zvíře dostalo téměř po 800 letech. Čas ukáže, jaký osud ho ještě nejen u nás čeká.

[JG 16. 5. 2016]