Přežili i bez padáku

Příchod letadel přinesl také myšlenku, jak pilota v poškozeném letadle dostat bezpečně na zemský povrch. První modely padáku datujeme už do renesance, kdy italský všeuměl Leonardo da Vinci vytvořil první návrh padáku, avšak pravděpodobně nedošlo k jeho sestrojení a už vůbec ne vyzkoušení. Další výzkum probíhal okolo roku 1800, kdy proběhlo několik úspěšných seskoků. Každý vynález se dříve či později prozkoumá, jestli se náhodou nehodí také pro vojenské účely. Stejně tak to bylo v případě padáků – už na počátku 20. století bylo jasné, že padáky skrývají mocný potenciál. Během první světové války přišli piloti s tím, že by mohli mít na zádech padák, který by jim umožnil v případě poškození letouny vyskočit z kokpitu a bezpečně přistát – tím by došlo k zachránění mnoha životů. Avšak tyto „batohy“ byly neskladné a k masovému rozšíření tohoto principu nedošlo. Věc se začíná měnit až v druhém světovém konfliktu, kdy se padák stal již samozřejmostí a v podstatě i povinnou výbavou. Najdou se však lidé, kteří padáky k seskoku nepotřebují a ve zdraví přežili skok z několikakilometrové výšky. V tomto článku si představíme životní příběh tří takových šťastlivců.

Alan Magee

Alan pocházel ze šesti dětí a narodil se v americkém New Jersey. Jako správný americký vlastenec se po útoku na Pearl Harbor dobrovolně přihlásil do řad amerického letectva. Byl odvelen do Evropy, kde lítal na „bé sedmnáctkách“ na mise nad okupovanou Francii. Během jednoho rutinního letu však na jejich bombardér nalétlo několik německých stíhaček, kterým se podařilo poškodit americký bombardér natolik, že se dostal do vývrtky a začal padat rychle k zemi. I když se Alanovi podařilo v tom zmatku najít svůj padák, neměl vyhráno, protože byl poškozen natolik, že jej nebylo možné použít. Rezignovaně tedy vyskočil z letadla jen tak. Vzhledem k utrpěným zraněním a vysoké nadmořské výšce ztratil vědomí a padal volným pádem. Po téměř sedmi kilometrech se naskytla scéna jako z nějaké komedie. Alan prolétl skleněnou střechou nádraží v Saint-Nazaire a dopadl do čekárny mezi cestující. Měl zlomenou klíční kost, potlučený nos, zraněné plíce, ledviny a mnoho dalších pohmožděnin. Ale přežil. Putoval do zajatecké nemocnice, kde přečkal až do konce války. Umírá roku až 2003.

Ivan Chisov

Tento ruský důstojník létal na bombardéru Il-4. V roce 1942 ho při jedné misi napadla skupina německých Messerschmittů, kteří jeho letoun poškodili natolik, že musel vyskočit. Vše proběhlo bez komplikací a podle plánu, avšak Ivan měl obavy, aby mu nepřátelská letadla kroužící poblíž neublížila, a tak počkal s otevřením padáku, až bude v menší výšce. Nabral však velkou rychlost, následkem které omdlel a ztratil vědomí. Takže padák se nestihl vůbec otevřít. Dopadl na okraj zasněženého svahu a po dopadu se sklouzl až úplně dolů. Měl jen lehce poraněnou pánev a za tři měsíce se vrátil do služby. Ivan Chisov úspěšně absolvoval volný pád z výšky 6700 metrů.

Nicholas Alkemade

Tento britský seržant sloužil také na bombardérech. 24. dubna 1944 během letu nad Německem byl jejich Lancaster napaden Junkersem Ju-88 a dostal několik zásahů. Po chvilce boje však britský bombardér vzplanul a šel pomalu k zemi. Nicholasův padák byl těžce poškozen a nebylo možné jej použít. Kdyby však zůstal na palubě letounu, šel by naproti jisté smrti. Rozhodl se tedy pro zoufalý krok - vyskočit z letadla bez padáku. Dopadl do borovicového lesa, pod kterým byla silná vrstva sněhu. Tyto dva faktory mu zachránily život. Až na vymknutý kotník byl zcela zdráv. Není se co divit, že gestapo odmítalo uvěřit historce, že bez padáku přežil pět kilometrů dlouhý pád. I když je nakonec přesvědčil, vězení neušel a až do konce války zůstal v zajateckém táboře.

[MJ 12.11.2013]