Za pár let bude potetovaný skoro každý

Pirátská loď. Hvězda. Diamant. Citát. Čínské znaky. Lidé se opravdu denně setkávají s různými malbami na těle a ve většině případů i na svém vlastním. I když je tetování viditelné, nikdo z obrazce či nápisu nepozná ten pravý význam. Kdybych si nechala vytetovat diamant, tak lidé netuší, že má kamarádka stejný, a že znázorňuje naše přátelství. Nebo si maminka nechá vytetovat andílka, který jí vždy připomene jejího syna, který se odstěhoval do ciziny.

U tetování se vážně meze nekladou a lidé by se měli tetovat tak, jak se to líbí jim a neohlížet se na ostatní. Na druhou stranu by neměli kritizovat, podle nich nesmyslné, obrázky na těle druhého, protože pro něj je to nějaké pouto, a i když to nám nedává smysl, může to být linií jeho celého života. Proč se ovšem bojíme tetovaní? Za prvé má mnoho lidí blok v hranici bolesti, a i když tuhle bolest nikdy nezažili, tak s přesvědčením ví, že jim za to jakákoliv ozdoba na těle nestojí. Je to pochopitelné a tetování nemusí mít přeci všichni. Další možností může být strach z budoucnosti – tudíž hledání práce. Líbí se mi tetování na ruce, ale co když mě to omezí a nebudu moci být na vyšší pozici? Proč si klademe tyhle otázky? A jak už jsem zmiňovala, lidé by nás neměli odsuzovat za takovéhle věci, které navíc nijak nemění naše možnosti a vědomosti, zručnost či dovednost.

Diskriminace? V podstatě ano. Jsme svéprávní, je to naše tělo, a když přivřeme oči, můžeme to považovat za velice oblíbenou diskriminaci barvy kůže. Každopádně bychom měli udělat krok dopředu. Vždyť tetování má v dnešní době opravdu skoro každý a identita nám pořád zůstává stejná. Stejně za pár let nebude potetovaný jen výjimečně někdo a to jen pro to, že se bude jednat o člověka zásadového.

Řekla bych, že podobně jsou na tom náušnice. Aby je měli kluci? To přeci nebylo nikdy normální, naopak velice zvláštní, nehodící se do společnosti a vůbec. Dnes si nosí náušnici kdokoliv chce, koho to spontánně napadlo, nebo si nechal z opilosti propíchnout ucho kamarádem. Ale vážně, proč ne? Kdo vlastně určuje takové zásady? Nedivila bych se, kdyby on sám měl tetování na nějakém nenápadném místě. Myslím si, že je čas a třeba začít řešit důležitější věci a neodsuzovat zaměstnance/občany/lidi za to, že mají na těle ornament, ve kterém může být ukrytá jejich duše, city či ztracená láska. Když už se máme respektovat vzájemně, tak i v tomhle ohledu.

[Bet Kubačková 24. 3. 2014]