Kontaktní čočky – pomůžou tam, kde se nehodí brýle

Lidstvo provází poruchy zraku odnepaměti. Existují dvě základní poruchy zraku, které člověku život do značné míry komplikují. Jedná se o dalekozrakost (paprsky světla se nesbíhají přesně na sítnici, ale až za ní), která způsobuje neschopnost člověka zaostřit na blízké předměty (čtení knihy, práce u PC) a krátkozrakost (zde paprsky světla dopadají už před sítnici) – postižený sice dobře zaostří na malou vzdálenost, ale předměty vzdálené několik metrů jsou značně rozmazané a člověku pořád ne a ne zaostřit.

Pokud vynecháme náročné a nákladné operace, dají se tyto problémy vyřešit dvěma jednoduchými způsoby. Ano, určitě vás napadají brýle a kontaktní čočky. Jelikož brýle mají historii o několik set let delší, bude záhodno, abychom si první přiblížili právě je. Korekce zraku se provádí přiložením čočky (vypouklá pro dalekozrakost a dutá pro krátkozrakost) před oko. Ta způsobí, že paprsek světla dopadne tam, kam má – přesně na sítnici. Již ve 14. století přišli mnichové ve Španělsku a prý také v Číně, že s pomocí jakési lupy se jim nejen lépe čte a píše, ale že se jejich oči tak rychle neunaví. Jak je známo, středověk vzdělanosti příliš nepřál, takže pro nás již běžné dovednosti jako čtení a psaní, byly výsadou pouze duchovních nebo extrémně bohatých vrstev (většinou kanceláře šlechty). Zlom přichází až v 18. století, kdy americký vědec a státník Benjamin Franklin vytvořil brýle spojující oba druhy čoček v jednom. Jednalo se o klasické brýle, které měly obroučky rozpůlené vodorovně napůl a v horní polovině se nacházela čočka pro vidění na dálku, zatímco dolní část sloužila ke čtení. Ve vědě optiky je 19. století charakterizováno rozvojem monoklů (čočka na jedno oko – často na provázku) a binoklu – známější pod jménem skřipec nebo cvikr (totéž na obě oči, přidržovalo se rukou), které můžeme nalézt ve filmech a karikaturách jako symbol konzervatismu, starých pořádků a zpátečnictví. Teprve dvacáté století přineslo rozvoj skutečných brýlí. Brýle se staly dostupnou záležitostí pro široké vrstvy obyvatel a přestaly být pouze zdravotní záležitostí. Kromě dioptrických, ochranných a slunečních brýlí existují dnes i jako pomůcky například pro 3D filmy. 

Ne každému ovšem brýle sednou – existují lidé, kteří i v těch nejdražších a nejmodernějších brýlích budou vypadat jako z jiné planety a právě pro ně jsou tady kontaktní čočky. Ty nám můžou brýle plnohodnotně nahradit zejména v situacích, kdy by klasické brýle nepochodily. Myslíme tím tedy hlavně sportovce nebo lidi s povoláním a zájmy, pro které by byly brýle velkou překážkou. Určitě vám v hlavě vyskočí činnosti jako lyžování, plavání, běh, hokej, jízda na motorce atd. Kontaktní čočky nejsou vynálezem posledních desetiletí. Vyráběly se již od počátku dvacátého století, ovšem sklo nebylo pro tyto účely příliš vhodné. Jeho tvrdost a na druhé straně křehkost působila nositelům ohromné nepohodlí. Ve dvacátých letech bylo dočiněno jistého pokroku díky plexiskla, ovšem na to pravé ořechové doba stále neuzrála. Až v 60. letech došlo k objevu čoček dnešního typu. Ty první se samozřejmě ještě dost lišily od dnes používaných špičkových čoček. Ceny čoček nejsou příliš vysoké, navíc zde platí, že i levné kontaktní čočky bývají kvalitní.

Dnes je na trhu s kontaktními čočkami obrovský výběr. Existují dvě základní skupiny – tvrdé a měkké. Tvrdé mají nízkou nebo žádnou plynovou propustnost a to může působit problémy, protože oko potřebuje neustále dýchat. Některým jedincům mohou připadat navíc nepohodlné. Naopak výhodou tvrdých čoček je jejich schopnost držet optimální tvar oka. Měkké čočky jsou příjemnější a díky jejich propustnosti nemá oko problém s přístupem kyslíku. Dnes postoupil výzkum tak daleko, že je možné nosit tyto čočky dlouhodobě, tedy i přes noc. V tom spočívá rozdíl mezi např. měsíčními čočkami, které jsou určeny pro denní nošení a na noc se vyndávají. Celodenní čočky se tedy mnohem víc opotřebovávají a je třeba je častěji měnit.

[MJ 12.10.2010]