Vyzkoušeli jsme za vás – polárium

Chození do sauny, solária, masáže nebo solné jeskyně dnes už patří k běžným volnočasovýcm aktivitám městské společnosti. Do jaké míry jsou tyto nabízené služby zdraví prospěšné a na jaká onemocnění konkrétně, to ponechme stranou. V posledních letech se objevil nový hit – sauna naopak. Tedy „léčba“ ne horkem, nýbrž mrazem. Ačkoli popisovaný průběh této kúry zněl hrozivě, rozhodli jsme se to vyzkoušet.

První jsem si na internetu přečetl, jak všechno bude probíhat a nestačil jsem se divit. Teplota v kryokomoře se pohybuje v intervalu -110°až -160°. Při představě, že tam budu stát dvě a půl minuty jen v trenýrkách, mě polil zatraceně studený pot. Jak můžu vydržet takovou teplotu nahý, když při -20° chodím v dvojité vrstvě kalhot, péřové bundě a zamotaný celý v šále? Jak může vůbec organismus vydržet tak extrémně nízkou teplotu, když lidé na Titanicu umírali na podchlazení +5° vody? Je to tím, že vlhkost vzduchu v poláriu je velice nízká (prý téměř nulová) a člověku to pak připadá snesitelnější. To mě hned uklidnilo. Kryoterapie je vhodná proti bolesti, proti chronickým únavám, pomáhá proti zánětům, prokrvuje cévy, zrychluje metabolismus. Kromě toho ještě dojde k vyplavení hormonů dobré nálady a člověk se potom cítí spokojený. Dokáže také pomoci proti celulitidě a pár minut v takovém chladu vám dokáže spravit i imunitu. Nejnižší teplota, které lze ve vesmíru dosáhnout je cca -273°C, když si představím, že za chvíli polezu téměř nahý do -160°, nepomáhá ani fakt, že se jedná o suchý vzduch a že bude všechno krásně snesitelné.

Při příjezdu mě uvítala příjemná paní, půjčila mi oblečení (trenýrky, ponožky, rukavice, roušku), potom následovala malá kontrola lékaře, který se jen zeptal na moje problémy, změřil mi tlak a protože jsem mu asi připadal zdravý, poslal mě chytat se do šaten. Převleču se během pár minut a dojdu do malé místnosti, odkud se do komory vstupuje. Kolem sedí asi 3 babičky (mezi 60 – 80 lety), které začínají se mnou lehce konverzovat: „Tak co, panáčku, poprvé?“ Přiznám se, že jsem tu ještě nikdy nebyl a ony mě začnou uklidňovat: „My tady chodíme každý týden, je to naprostá pohodička.“ Do této doby jsem měl představu, že služeb polária využívají profesionální a vytrénovaní sportovci, ale když jsem viděl tyto důchodkyně, které návštěvu tohoto zařízení berou asi stejně jako návštěvu divadla, měl jsem pocit, že se mi nemůže nic stát.

Přichází instruktor (nebo jak ho nazvat) a dává mi poslední pokyny před vstupem. Dýchat pomalu a dlouze, ničeho se nebát. Nedotýkat se ničeho – zdí ani sám sebe, přimrzl bych. Kdyby bylo nejhůř, tak zabušit na silné železné dveře. Ale ty dvě a půl minutky by mi neměly dělat problém. Otevírá dveře a vcházím – teda představoval jsem si to horší, říkám si v duchu. Vyvalil se na mě oblak ledového vzduchu, ale zas taková kosa to nebyla. „Tohle je jen předsíň, to pravé vás teprve čeká“. V této předsíni je prý „jen“ 60°C. Po pár sekundách, kdy jsem se aklimatizoval v této předsíni, se jde teprve na věc. Vejdu do kryokomory a skutečně – zpočátku to není tak hrozné. Po asi dvaceti sekundách ale pozoruju, že se tu nedá moc dýchat. Vzduch je tak studený, že i když se nadechnu, cítím se pořád hladový po vzduchu. Kvůli nízké teplotě vzduchu tu panuje jakási mlha a není vůbec nic vidět. Tak nějak si museli připadat lidé v plynových komorách. Skutečně – ten chlad nepůsobil tak hrozivě, jak jsem si myslel, ale to, že se cítíte jako byste se dusili, je ničivý pocit. Chvílemi jsem přemýšlel, že vyrazím dveře a vyběhnu ven – ale jak by vypadal mladý, silný zdravý muž, kdyby dělal takové věci? Co by na to asi řekly důchodkyně – ony zde chodí každý týden a já bych to vzdal? Tak to ne!

Když už jsem stál na nohou z posledních sil a pomalu počítal všechny svaté, přišel mě vyzvednout správce. VYSVOBOZENÍ! Vyjdu ven jako největší kápo a babičkám sděluji, že jsem čekal teda větší terno. A ony: „No bodejť, panáčku, vždyť vy jste to měl jen na 120°C, my chodíme na 160°C!“ Raději už nic neodpovídám a přecházím do další místnosti, jak mi bylo řečeno. Tady je několik běžeckých pásů a rotopedů. Kolo je mi bližší, tak naskakuju na rotoped a pořádně šlapu do pedálů. Nyní přichází ta očekávaná úleva. Cítím, že celé tělo je prokrvené jako nikdy a cítím se svěží – jako znovuzrozený. Opravdu krásný pocit. Po 15 minutách se odeberu do šaten, kde se převleču do svého oblečení, odevzdám erární trencle a jdu k autu. No paráda. Mnohem intenzivnější pocit než mívá člověk po sauně. I když v komoře jsem si říkal: „Už nikdy!“, tak nyní připouštím možnost „Někdy zase můžu zajít.“

[MJ 17. 10. 2011]