Historie EU II.

V prvním díle tohoto článku jsme skončili smlouvou o Evropském společenství uhlí a oceli. Jaký byl další vývoj? To se dozvíme nyní!

Evropská integrace u ESUO nezůstala dlouho, již v roce 1957 (tedy 6 let po vzniku ESUO) byly podepsány Římské smlouvy, které zakládaly Evropské hospodářské společenství- EHS a Evropské společenství pro atomovou energii - EUROATOM. Vzniká také evropská investiční banka. V této době evropská integrace stále naráží na najednotnost organizací a institucí. To bylo vyřešeno v roce 1967 slučovací smlouvou, od této doby vzniká jednotné Evropské společenství.

Sedmdesátá léta jsou ve znamení prvního rozšiřování Evropské unie. V roce 1973 vstupuje Velká Británie, Irsko a Dánsko. Nutno podotknout, že Velká Británie s myšlenkou vstupu do EU koketovala již dříve, ale obávala se ztráty suverenity, proto se rozhodla již dříve vstoupit do Evropského sdružení volného obchodu. V roce 1979 se konaly první volby do Evropského parlamentu (tehdy ještě pod názvem shromáždění). Krátce před tím byl zřízen společný účetní dvůr se sídlem v Lucembursku. Následovalo rozšíření o Řecko v roce 1981 a o Portugalsko a Španělsko v roce 1986. Velké změny měly ale teprve přijít. V roce 1985 je také podepsána Schengenská dohoda, která si do budoucna vytyčuje zrušení kontrol na vnitřních hranicích Evropské unie. Než vejde v platnost, bude pár let ještě trvat. Ty velké změny však měly teprve přijít.

V roce 1993 vstupuje v platnost Maastrichská smlouva, která zakládá tři pilíře Evropské unie, čímž evropská integrace dostává jasnější obrysy a ty jsou patrné (minimálně v názvu) dodnes. Výše zmíněné tři pilíře znamenají 1) společnou ekonomickou, sociální a ekologickou politiku, dále 2) společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a 3) policejní a justiční spolupráci. Na těchto třech základech byla EU nadále stavěna. V roce 1995 se k EU přidává Finsko, Švédsko a Rakousko. O čtyři roky později vchází v platnost Amsterodamská smlouva, která smlouva ještě dále byrokratizuje a centralizuje. V roce 2003 nastává účinnost další, smlouvy z Nice, která EU připravovala na vstup dalších deseti členských států.

V roce 2004 byla EU rozšířena o Estonsko, Lotyšsko, Litvu, Kypr, Českou republiku, Slovensko, Polsko, Maďarsko a Slovinsko. Jednalo se o dosud největší rozšíření. V  roce 2007 přistupuje potom Rumunsko a Bulharsko a v roce 2013 Chorvatsko. Toto rozšíření je doposud poslední. Ve hře jsou další státy, s nimiž EU vede přístupové rozhovory, zejména Makedonie, Island a Turecko. V roce 2009 byla přijata Lisabonská smlouva, která výrazně omezila pravomoci a suverenitu národních států ve prospěch nadnárodních institucí, zejména Evropské komise.

Dá se říct, že od té doby Evropská unie prochází krizí, protože se jen s vypětím všech sil daří eliminovat problém řecké ekonomiky, nedaří se chránit vnější hranici EU a dochází k odchodu členských států EU pryč ze společenství. Zatím jediný stát, který ohlásil oficiálně odchod, je Velká Británie. Další státy, zejména okolo Visegrádské čtyřky, se staví do opozice vůči oficiálnímu proudu Evropské unie. To vše se děje zejména kvůli tomu, že EU podporuje neřízeno a nekontrolovanou migraci ze zemí třetího světa, což s sebou nese bezpečnostní rizika.

[MJ 5. 1. 2018]