Rok 2008 byl plný množství netrpělivě očekávaných filmových projektů zkušených režisérů. Christopher Nolan lámal civilní comicsovkou The Dark Knight rekordy. Andrew Stanton posunul díky okouzlujícímu WALL-E-mu opět laťku formální animované preciznosti o kousek výš. Perfekcionista David Fincher přinesl filmem The Curious Case of Benjamin Button do světa stříbrného plátna po technické stránce doslova revoluci. Slumdog Millionaire Dannyho Boylea zase okouzlil skvělým nápadem a odzbrojující přitažlivostí cizího světa. Sam Mendes v díle Revolutionary Road opět navázal na téma manželského vztahu, na kterém demonstroval jedinečné schopnosti vedení herců. A veterán Clint Eastwood představil rovnou dva projekty - zatímco Changeling reprezentuje spíše výpravnou a žánrovou přehlídku, Gran Torino je fantastickým Eastwoodovým rozloučením s hereckou kariérou. Žádný z jmenovaných filmů však nedokázal to, co nízkorozpočtový The Wrestler - bez výraznějších výhrad nadchnout a dojmout.


Režisér Darren Aronofsky, autor filmů Pi (1998), Requiem for a Dream (2000), The Fountain (2006), jako ai recenzovaného The Wrestler, byl už po dokončení prvých dvou celovečerních filmů považován díky formálním novátorstvím za jednu z nejvlivnějších osobností současné nezávislé americké kinematografie. Ve svém v pořadí čtvrtém dlouhometrážním počinu však ustupuje specifické filmařovo experimentování s formou do pozadí, aby mohlo naplno vyniknout tradiční snímání ručních kamer se skoro až dokumentárním nádechem. Zrnitý obraz, důraz na detail a hlavně kontrast statiky a dynamiky v průběhu celé metráže jen dláždí cestu klasickému komornímu příběhu o jednom nešťastníkovi. Režisérův záměr tak dokazuje, že mnohá výjimečná kinematografická díla nepotřebují překvapovat ani formálně, ani obsahově. Někdy místo inovace stačí najít jen ideální kompromis v už osvědčených postupech.


Hlavní hvězdou filmu tak tentokrát není Aronofsky, ale Mickey Rourke, ztělesňující ústřední postavu filmu. Randy „The Ram" Robinson je bývalý profesionální wrestler, který patřil v 80. letech mezi největší miláčky publika. O 20 let později se však situace změnila - Randy stárne, slábne a na řadu přichází otázka možné změny způsobu života. Aronofsky vycítil potenciál filmu, rozumně ustoupil do požadované pozice „neviditelného", aby přenechal prostor někomu, pro koho má příběh o mnoho osobnější ráz. The Wrestler totiž není jen Randyho cestou, ale také odrazem života samotného klíčového představitele - Mickeyho Rourkea. Na Oscara nominovaný herec, ověnčený Zlatým globusem za nejlepší dramatický výkon v hlavní mužské roli, tak kopíruje na plátně vlastní minulost plnou bolesti, skrývající se za chatrnou tváří, která nechce dát žádnou přijatou ránu najevo. Svým výkonem tak Rourke překonává i nevídaný comeback do první ligy v roli nekompromisního krvelačného Marva z comicsového opusu Sin City (2005), čím zákonitě nachází ostřílený vysloužilec v postavě Randyho životní rolu.


Wrestling, který tvoří jen kulisu emocionálně strhujícího rozhodování na životní křižovatce, může klidně nahradit jakoukoliv jinou show. Naturalistické obrazy plné sice inscenovaného, ale explicitně zobrazovaného násilí tvoří v protikladu s burácejícím davem pocity nefalšované nevolnosti. Film, schválně zaměřující pohled nejen do ringu, ale v až mrazivé paralele i za vstupní dveře striptýzového baru, se tak stává ostrou sociální kritikou. Svět, kterému vládne show (a je jedno, zda si za ni divák dosadí wrestling, jiný sport, striptýz anebo třeba herectví či rovnou celý showbussiness) většinou pozná jen krachující lidské trosky. Sotva potom záleží na tom, zda je dav vypíská anebo jim tleská.

The Wrestler, vítěz ocenění Zlatý lev z festivalu v Benátkách, tak vážně bojuje o místenku ve společnosti nejvyzrálejších kinematografických děl roku 2008. Pro mě osobně dokonce představuje neočekávaně jeden ze skutečných vrcholů loňského filmového roku. Proč? Protože film The Wrestler nepotřebuje, na rozdíl například od The Curious Case of Benjamin Button, neúplnost vlastní komplexní výpovědi nijak maskovat. Protože se nesnaží manipulovat s divákovým citem na úkor logiky, tak jako oscarový Slumdog Millionaire. Drama Darrena Aronofského nepotřebuje vyprávět příběh doslova, nehraje s divákem neférovou hru kartami přílišné nadnesenosti, ani se nesnaží nikdy být samoúčelnou exhibicí, tak, jako místy počiny Clinta Eastwooda (Gran Torino i Changeling). The Wrestler dokonce užívá, narozdíl od podobně intimního díla Revolutionary Road, opodstatněně i filmařskou jednoduchost (například v smyslu opakujících se hudebních motivů). S filmem WALL-E se rozchází v tom, že v závěru neignoruje vlastní tíživou výpověď na úkor žádaného happy-endu. A hlavně - The Wrestler si navzdory svému na americké poměry formálnímu minimalizmu dokáže získat srdce diváka bez toho, aby (jako v případe The Dark Knight) zákonitě musel tlačit plynový pedál až na podlahu.