Filmy, které přinášejí hodnověrné informace o historických událostech, by měly být vždy vítané, nejen proto, že mají vzdělávací charakter, ale i proto, že vizuální dimenze filmového umění dokáže zprostředkovat víc dojmů, než suchopárné textové prameny. Jedním z těch, kterým se podařilo zachytit fakta v jejich čisté podobě i přesto, že nejde o dokument, je film Uliho Edela, Baader Meinhof Komplex.


Film přináší záznam událostí odehrávajících se v poválečném Německu, o kterých možná široká veřejnost nemá ani ponětí. Mapuje činnost studentské organizace, která si později osvojila metody terorizmu a ve jménu spravedlivosti začala páchat zvěrstva. RAF (Frakce Rudé armády) založili mladí studenti, kteří se stali svědky brutálního policejního zásahu při demonstraci v roce 1967. Zpočátku plnící ideály a touhy po humánnější společnosti a obdivující revolucionáře Che Guevaru si později začnou osvojovat praktiky muslimských radikálních hnutí, přičemž postupně začnou ztrácet zdravé rácio a myšlenky o svobodné společnosti se začnou měnit na nesmyslné běsnění a krveprolévání.


Filmu nemůžeme odepřít krutou autenticitu, kterou nás krmí od prvé až po poslední sekundu, někdy se dokonce přistihnete, jak vám naskakuje husí kůže. Ruční kamera a minimální podíl triků ještě víc umocňují skličující pocit z naturalistických záběrů. Film se nesnaží vnutit divákovi názor, že máte mladé idealistické bojovníky odsuzovat anebo naopak ztotožnit se s jejich smýšlením a chováním, on jednoduše jen demonstruje události.

Díky výborným a přesvědčivým hereckým výkonům máme možnost odkrývat i charaktery. Škoda jen, že nedostala víc prostoru představitelka novinářky Ulriky Meinhofové, co ze začátku vypadalo, že právě ona nás bude filmem provázet jako hlavní hrdinka, že v druhé linii filmu se bude odehrávat její osobní příběh, a tak se bude rozvíjet i její postava. Proto je na škodu, že ona jako zdánlivý pilíř se později rozplývá v shluku událostí a divák potom marně čeká na hlubší sondu do její duše.