Jsme hokejový národ. Už od dob dávno minulých, kdy porazit SSSR byla jakási forma satisfakce, umocněno Naganským úspěchem, je hokej v této zemi sport číslo jedna, a proto každé měření sil mezi nejlepšími národními týmy světa je takový menší svátek. Jen škoda že tentokrát to moc nevyšlo, opět. Co že se vůbec děje s našim dříve slavným týmem? Na místě by bylo asi malé ohlédnutí za turnajem. Možná první zklamání přišlo už při oznámení nominace, absence zraněných útočníků Hejduka a Hemského, přednost bodově horších hráčů KHL před Hudlerem a srdcař Vinny Prospal snad nebyl brán ani v úvahu. Bohužel, ani elitní eso české extraligy se moc neprosadilo. Hold, rozdíl mezi naší nejvyšší ligou a NHL či KHL se očividně prohlubuje. Na druhou stranu, nominaci brankářů a obránců nelze nic vytknout. Tam taky Růžička neměl moc těžký výběr. Co se hry samotné týče, věřím, že každý má dosti rozporuplné pocity. Úvodní zápas vyšel bez chybičky. Přesvědčivý výkon a slušná ofenzivní síla znamenala po dvou třetinách uspokojivé skóre 3:1 proti slovenskému týmu, zbytek zápasu stačilo hrát úsporně dozadu a udržet tak tři body. Překvapivá výhra Slováků proti jednomu z největších favoritů, Rusku, a ne až tak oslnivá výhra, ale přeci jen další tři body našich proti Lotyšsku nám dával veliké naděje na výhru skupiny. Ale zde úspěch Růžičkových svěřenců končí. Velmi vlažná hra proti hyperaktivním a skvěle bruslícím Rusům nemohla dopadnout jinak, než prohrou. Nepříjemný pro další vývoj turnaje byla ale hlavně srážka Ovečkina s Jágrem ve středním pásmu. Jaromír má sice své roky, ale do té doby podával na turnaji s přehledem nejlepší výkon z celé reprezentace. Před námi byl tedy osmifinálový duel s Lotyšskem a díky dvojnásobnému kanadskému zaváhání pro nás vypadal play-off pavouk nejlépe, jak jen mohl. Ale to už se naši herně začali velmi trápit. V osmifinále sice Lotyše přestříleli, ale po bezkontaktním stylu hry po celé dvě třetiny se Lotyši trochu otrkali, osmělili a vystrčili růžky, konkrétně Cipulis a Redlihs. Díky bohu David Krejčí přesně mířenou střelou zápěstím v prodloužení ukončil Lotyšské naděje a odvrátil ostudu. Hned druhý den je čekali odpočatí Finové ve čtvrtfinále, což ovšem byla náramná podívaná. První třetinu rozhodčí pískal snad i kroky a se většinu času hrálo před Vokounem. Druhá třetina měla obdobný scénář, akorát to už jsme byli v pěti a ve třetí přišlo to, co se dalo čekat. Hokej to nebyl nijak pohledný, útočníci i obránci se trápili, snad jen brankáři na obou stranách si vystřihli nejeden brilantní zákrok. Ale největší zklamání byl pro mne trenér Růžička. Proti čerstvým Finům nechal nastupovat jen tři unavené české pětky, které navíc od půlky na led posílal naprosto náhodně, přehazoval křídla, centry a bez tak by vymyslel i pozici pivota nebo rozehrávače, kdyby to šlo. A dvě minuty před koncem odvolat Vokouna? V útočném pásmu jsme byli nejdéle takových 20 vteřin a i to musela být přesilovka. Nesoulad, málo odhodlání, přílišná opatrnost, příšerné zmatky. Takto by se dalo charakterizovat vystoupení našeho týmu. Čtvrtfinále znamenalo ale rovněž předčasný konec pro jednoho z hlavních favoritů - Rusko. Narazili na domácí Kanadu a svěřenci Pata Quinna vletěli do zápasu hlavou napřed, vždy byli u puku dřív a všude byli o krok napřed. Nečekaný průběh měl i zápas semifinále Finska proti USA, v polovině první třetiny svítilo na kostce nad ledem skóre 6:0 a bylo v podstatě vymalováno, i když je nutno podotknout, že Američanům opravdu vyšlo vše, na co sáhli. Souboj o bronz nedopadl vůbec dobře pro naše sousedy, obzvlášť pokud bereme v úvahu vývoj, kdy do třetí třetiny vedli o dva góly. Ve finále mezi sebou změřily síly opravdu asi dva nejlepší týmy turnaje. Hokej to byl nádherný, plný akci, emocí a gólů taky nebylo málo. Domácí v napínavém prodloužení sice vyhráli, ale ani tak se nemá tým USA za co stydět. My si můžeme jen povzdechnout a doufat, že příště se našim bude více dařit.