V kinech tento týden absolvuje svůj premiérový víkend nejnovější snímek Milana Cieslara (Láska je láska, Duše jako kaviár), ke kterému napsal svůj poslední scénář spisovatel Arnošt Lustig a který tak bez většího překvapení vypráví lovestory z prostředí koncentračního tábora. Cieslarův film se díky tomu postavil do zástupu českých snímků, reflektujících dobu 2. sv. války a holocaustu, jenž bohužel nijak z tohoto zástupu nevybočuje a naopak je jakákoliv snaha o progresivní přístup k tématu utlumena ve prospěch stereotypů a klišé.
Hrdiny příběhu jsou vzrůstem nevýrazný Vili Feld (Jiří Mádl) a krásná Židovka Colette Cohenová (Clémence Thioly), kterou do Osvětimi přiváží transport z Belgie. Jejich seznámení při příjezdu transportu se postupem času navzdory nepříznivým podmínkám uvnitř tábora promění v pevný milostný vztah a oba zamilovaní se snaží nalézt cestu ven z nacistického pekla. Jejich plány na společné štěstí se však zdají téměř nereálné uprostřed prostoru kontrolovaného vojáky SS vedené sadistickým Weissackerem (Eric Bouwer), jenž z Colette udělá oběť svých sexuálních tužeb.
Ačkoliv se v centru Cieslarova zájmu objevuje primárně láska mezi dvěma mladými lidmi namísto globálních či národnostních otázek, tak svým zpracováním snímek zapadá do klasických schémat a postrádá invenční prvky. V předvedení samotné milostné linie mezi Vilim a Colette se bohužel nevyvaruje problémů. Vyprávění jejich vztahu „drhne“ především v úvodní fázi, kdy jejich milostnému vzplanutí předchází pouze seznámení u výstupu z transportu následované několika letmými pohledy. Film pak svůj další vývoj a atmosféru jednoznačně staví na jednoduchých kontrastech, kterým vévodí opozice dobráckého Viliho (zastupujícího všechny vězněné Židy) a kruté nacistické zrůdy Weissackera, přičemž ani u jedné z postav nedochází k alespoň částečnému zpochybnění jedné či druhé strany či komplexnějšímu pohledu na jejich jednání. Značně zploštěný postoj však neuplatňuje Cieslar jen na rivaly uvnitř vztahového trojúhelníku, ale i na všechny další postavy, které v Colette až na malé výjimky působí jako figurky bez předchozího života dosazené do příběhu jen pro popostrkávání vyprávění nosné linie. Násilné naroubování českého dabingu na všechny národnosti přerušované výkřiky německých vojáků pak působí nesmírně rušivě a brání výraznějšímu napojení na postavy.
Ačkoliv Cieslar v některých momentech buduje přesvědčivě napětí a odhaluje potenciál námětu, tak si vykonstruovaným závěrem a některými do očí bijícími stylistickými přehmaty (digitální popel upálených obětí nebo snoví racci) podráží nohy.