Ruský deník Pravda to udělal, šel ovšem při tom hlouběji pod povrch: tvrdí, že carské zlato odvezli českoslovenští legionáři a uložili v Legiobance (Banka československých legií)

O Carském zlatu napsal Reflex 43/2006:

LEGENDY ZŮSTÁVAJÍ


O tom, kam se podělo chybějící zlato z ruského zlatého pokladu, dodnes nikdo neví. Byť se čas od času, hlavně v ruských médiích, objevují nejrůznější zaručené informace o tom, že zlato odcizili právě českoslovenští legionáři. Zatím naposledy to byl moskevský publicista Viktor Čerepachin. V listu Moscow Life (Nězavisimaja gazeta) tvrdí, opět však bez důkazů, že „českoslovenští legionáři vyvezli v chvatu a vzrušení z nevídaného úspěchu 30 563 pudů zlata (1 pud = 16 kilogramů) v mincích, slitcích a klenotnických výrobcích. Slitky stříbra, platiny a cenné papíry se nepočítaly, s takovými zbytečnostmi se nikdo neobtěžoval.“ Ovšem na jiném místě autor přiznává chyby v příslušných dokladech, nepopírá rozhazování zlata admirálem Kolčakem a dodává, že část tohoto zlata skončila rovněž v Japonsku, Francii, Švédsku, Velké Británii - tyto státy měly totiž v Rusku své vojáky či civilní zástupce.

Legendy o legionářích, kteří odcizili ruský zlatý poklad, vzešly pravděpodobně z již zmiňované tajemné cesty sanitního vlaku, kdy se pod postelemi duševně chorých skrývaly bedničky s neznámým obsahem.

A co se týče prvotního kapitálu pozdější Legiobanky, je více než pravděpodobné, že tyto prostředky vzešly spíše z podnikatelských aktivit oddělení TECHOD - ať už na tyto aktivity máme názor jakýkoliv. Jedna z velkých záhad první světové války zůstává tedy stále nevyjasněná.
Podle dochovaných dokumentů předali českoslovenští legionáři všechny vagóny s ruským zlatem. Celkem 1143 bedniček a 1678 pytlíků se zlatem. „Plomby a vagóny byly shledány - až na zmíněné nesrovnalosti - v pořádku.

CO VIDĚL SPISOVATEL?
Počátkem července 1918 obsadili českoslovenští legionáři sibiřskou magistrálu - až do Vladivostoku. O několik dní později, 6. srpna, dobyli legionáři pod vedením Josefa Jiřího Švece a Karla Kutlvašra Kazaň, kde se v té době nalézala zhruba polovina ruského státního pokladu.

Bolševické jednotky sem zlato převezly z obav před další německou ofenzívou.

Mezi prvními legionáři, kteří zlato spatřili, byl tehdejší zástupce prvního pluku v kazaňském štábu, plukovní lékař a pozdější spisovatel František Langer. Své tehdejší zážitky popsal v knize Za cizí město. Vzpomínal na pocity, které v něm vyvolala návštěva sklepů kazaňské státní banky, v nichž na vlastní oči uviděl bedničky z dubového dřeva naplněné zlatými cihlami, pruty a mincemi. To vše údajně v půlmiliardové hodnotě.

Čechoslováci společně s příslušníky srbského bataliónu odolávali útočícím jednotkám Rudé armády jeden měsíc. Poté z Kazaně ustoupili. A jak už dnes víme, ustoupili s velkou částí ruského zlatého pokladu.

Vlastimil Vávra ve své stati Kam se poděl zlatý poklad?, otištěné v magazínu Hlas revoluce (1988), připomíná někdejší sovětské historiky - Gaka, Dvoranova a Papina -, kteří v časopisu Istorija SSSR č. 1/1960 tvrdili, že českoslovenští legionáři v Kazani uloupili „30 563 pudů cenností ve zlatě v ceně 651 532 117 rublů 86 kopejek“.

Vzpomínaní historikové ale přiznali, že už do Kazaně se zlato dostalo „bez náležitých seznamů“. Nikdo tedy nemohl zjistit, co se ze zlatého pokladu ztratilo třeba už v průběhu cesty do tohoto města.

Co to byla Legiobanka: http://www.cnb.cz/cs/verejnost/archiv_cnb/fondy/banka_cs_leg.html